Jednání Severoatlantické aliance o afghánské misi

Invaze do Afghánistánu byla především dílem Spojených států, nicméně vedení Mezinárodních sil pro podporu bezpečnosti v Afghánistánu (neboli ISAF) převzala Severoatlantická aliance a je tedy na ní, aby zajistila jejich skutečně efektivní fungování. Letošní rok ale v tomto směru z Afghánistánu přinesl při nejlepším rozpačité zprávy.

Základní problém je dlouhodobějšího rázu: jde o to, že tíhu bojů proti Talibanu a dalším povstalcům nebo zločineckým gangům nesou jen některé národní kontingenty v rámci NATO. Jedná se o Američany, Brity, Kanaďany a Nizozemce, kteří jsou rozmístěni na neklidném jihu a jihovýchodě Afghánistánu. Další země, především Německo, Francie, Itálie a Španělko mají své muže v relativně bezpečných oblastech jako je sever nebo západ země a nehodlají na tom cokoliv měnit. Charakter například německé je mise je pak striktně nebojový, takže němečtí vojáci by se do přímých ozbrojených střetů ani zapojit nemohli. To samozřejmě vyvolává paradoxní situaci, kdy Američané, Britové, Kanaďané a Nizozemci oprávněně tvrdí, že jejich vojáci prolévají krev za společné zájmy celé aliance, ale od dalších spojenců se jim potřebné podpory nedostává. Tento stav by byl do určité míry pochopitelný, kdyby byly zdroje NATO v Afghánistánu dostatečné. Jenže opak je pravdou, jak to nejlépe dosvědčují neustávající střety mezi povstalci a mezinárodními jednotkami a afghánskou armádou. Velitel ISAF generál Dan McNeill velmi přesně popsal, o co jde: podle něj mají jeho vojáci společně s vládními jednotkami převahu, takže se jim daří tak zvaně čistit ta která území od rebelů. Důležité je ale to, že nemají dostatek sil na to, aby tato území dokázali skutečně dlouhodobě udržet. Výsledkem je, že se do části těchto oblastí odboj po čase znovu vrací.

Je tedy nabíledni, že mise Severoatlantické aliance v Afghánistánu potřebuje posílit. Právě o tom jednali včera ministři obrany v Nizozemsku; výsledkem je, že celkem devět zemí nabídlo vyslání dalších jednotek.

Přesné počty a charakter tohoto posílení budou známy příští měsíc po schůzce velení aliance v Bruselu. Už nyní je ale známo, že nové jednotky vyšleme například my Češi či Slováci. To je jistě chvályhodné, ale samozřejmě se jedná jen o pomyslnou kapku v afghánském moři. Skutečný význam by mělo pouze to, kdyby svůj postoj k misi ISAF přehodnotili velké členské státy NATO. V případě Itálie se o něčem takovém nedá vzhledem ke složení tamní vládní koalice uvažovat. V praxi tak na včerejším jednání šlo o to, jaký postoj zaujmou Němci a Francouzi.

Německý ministr obrany Franz Josef Jung v Noordwijku oznámil, že jeho země v Afghánistánu zhruba ztrojnásobí počet vojenských instruktorů, čímž jejich počet dosáhne tří set. Několik desítek instruktorů hodlá vyslat také Francie. Její posily budou určeny pro nebezpečnou jižní provincii Uruzgán, zatímco Němci jakoukoliv změnu v charakteru své mise opět odmítli.

Podle generálního tajemníka NATO Jaapa de Hoop Scheffera bude mít aliance v Afghánistánu 90 procent sil, které potřebuje. Nezdá se ale, že by tato slova měla nějaké opodstatnění. Činitelé NATO už nějakou dobu zdůrazňují, že jejich cílem je vycvičit afghánskou armádu tak, aby mohla sama zajišťovat bezpečnost země. To je samozřejmě zcela logické, jenže podle odhadů publikovaných listem The Washington Post si to vyžádá minimálně 5 až 10 let. Do té doby se musí o boj s povstalci starat Severoatlantické aliance.

Za stávající situace není vůbec jisté, zda je v silách NATO Taliban a další povstalecké skupiny definitivně porazit. Navíc hrozí, že Afghánistán vyvolá uvnitř aliance ostré spory. Představitelé Itálie či Německa vyjadřují stále silnější odpor k těm bojovým operacím samostatně působících Američanů nebo jednotek ISAF, při kterých nechtěně umírá řada afghánských civilistů. Američané a Britové na to namítají: civilních ztát litujeme, ale že jste to zrovna vy, kdo kritizuje, když sami působíte v relativním pohodlí na severu či západě a pro boj proti Talibanu neděláte nic. Navíc jsou zde spory o to jak čelit rekordní produkci afghánského opia nebo o konkrétním přístupu k rekonstrukčním programům.

Ještě vážnější by ovšem mohlo být vystupňování diferencí týkajících se nerovnoměrného nasazení členských zemí NATO. Především Nizozemci těžce nesou německé a francouzské strkání hlavy do písku a není vůbec jisté, zda z Afghánistánu po roce 2008 neodejdou. Kanadská vláda je sice pro prodloužení mandátu svých vojsk až do roku 2011, jenže kabinet je menšinový a všechny tři opoziční strany požadují odchod Kanaďanů z Afghánistánu v únoru 2009.

To vše jsou fundamentální otázky, které se nevznášejí jen nad působením NATO v Afghánistánu, ale nad budoucí rolí aliance vůbec. Bylo by skutečně tristní, kdyby se po několika letech ukázalo, že berlínská, pařížská nebo římská krátkozrakost pomohla do afghánského sedla znovu dosadit Taliban a jeho souputníky.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .