Je domov konkrétní místo? Paní Christa se ho vydala hledat do českého Dubí

Vzdušnou čarou to z Nünchritzu do Dubí není ani 60 kilometrů, autem skoro půldruhé hodiny. Slunce svítí, je krásný den a paní Christa Jelitteová se těší. Naposledy byla v rodném Dubí v roce 1979.

„Marta, Maruška, Vlasta, babička… Ti všichni tam byli,“ vyjmenovává známé, které tehdy při své krátké návštěvě potkala. Bylo to známé prostředí. Z velké části to vypadalo tak, jak jsem jsem si to pamatovala,“ vzpomíná.

Vzpomínky s vůní kyselých okurek

Chtěli zde strávit klidné stáří, ale velká voda jim zkřížila plány. Ne všichni si život v Sasku u Labe užívají

• Upravit
• Smazat

„Labe je krásná řeka, ovšem jen do té doby, dokud neopustí své koryto.“ To si myslí jedna starší žena v saském městě Nünchritz, které Labe za posledních čtrnáct let zničilo dům hned dvakrát. Odstěhovat se nemůže a Labe se bojí. Náš zpravodaj Pavel Polák se u ní zastavil při své labské cyklojízdě.

Christa Jelitteová byla po válce s matkou odsunuta. Bylo jí pět let. Otec, který musel narukovat do Wehrmachtu, se z východní fronty nevrátil. Jeho si nepamatuje. Vzpomínky má paní Jelitteová kusé, ale dům, ke kterému jsme se vydali, nachází hned. Fasádu má teď sice zelenou, ale je to on.

„To je ten dům, kde jsem se narodila a kde jsem do roku 1945 bydlela s matkou,“ pokračuje ve vzpomínání a začíná popisovat: „Tady byl vchod. Dům patřil jakémusi panu Hammerovi, oni tam byli v podnájmu. Okna jsou do kuchyně, vzadu je ložnice…“

Sám nevím, jestli to zrovna vypráví mně, nebo spíš sobě, aby si tím oživila vzpomínky: „A tady na rohu byl obchod s potravinami – vedl ho pan Karásek a měl vynikající kyselé okurky…“

Cizincem v rodné městě

Procházíme se ulicemi a paní Jelitteová drží v ruce staré fotografie. „Už je to všechno jiné, přestavěné…“ říká s tím, že tu a tam poznává nějaký dům. Možná to ale není ten, který má na mysli.

„Ve vzpomínkách to vypadá úplně jinak, to je logické. Ale jsem trochu zklamaná, že se to všechno tak změnilo. Je mi to teď takové cizí,“ povzdechne si a připouští, že už se tady moc jako doma necítí.

Severozápadní Čechy a Sasko mají hodně společného. Od svaté Ludmily až po Karla Gotta

• Upravit
• Smazat

Na začátku byla výzva: Kdo má doma nějaký předmět, který mu připomíná Československo a jeho kulturu, ať ho pošle jako zápůjčku do Státního archeologického muzea v saském Chemnitzu. Vedení muzea totiž chystalo velkou zemskou výstavu o Sasku a Čechách. A místní občané ze svých krabic a sklepů skutečně vylovili přes 170 objektů.

„Vždycky mě to sem táhlo, protože jsem si říkala, že tady jsou moje kořeny. Ale teď sama nevím…“ krčí rameny. Paní Christa očekávala, že tady snad najde svět svého dětství. A nenašla. Mluví pomalu, s dojetím.

Kde domov můj?

„Mám rozporuplné pocity. V Sasku jsem se nikdy stoprocentně jako doma necítila, vždycky mě to táhlo sem. Byla to jakási touha. Ale teď rozhodně nemám pocit, že bych tady chtěla zůstat. Až budu zpátky v Sasku, bude mě to nejspíš opět táhnout zpátky. To asi zůstane,“ uvažuje paní Jelitteová.

Napadá mě, že si ten svůj domov nosí s sebou. Není to dům, jsou to její vzpomínky. „Minulost vrátit nelze, je to prostě minulost. S tím se asi musím vyrovnat,“ uzavírá smířlivě.