Jak pomoci, aby se většina slovenských Romů zapojila do normálního života?
Na Slovensku i u nás je často slyšet povzdech, že není dost práce pro bílé, natožpak pro Romy. V romských osadách zase zaslechnete výřečný nářek, že zdejší lidi nikdo nezaměstná.
Dopisovatel časopisu Týždeň dodává, že pracovní místa na nikoho dlouho nečekají – ve skutečnosti často vznikají a zanikají a lidé mění zaměstnání. Zaměstnanci se někdy promění v zaměstnavatele a naopak.
Když ponecháme stranou často slabé pracovní návyky a praktickou nevzdělanost mnoha Romů, tvrzení, že pro ně prostě práce není, zní neúprosně jen do chvíle, než se zeptáte, kdo tu práci a výdělek vlastně může dát. Pokud nejste student, nezaměstnaný, důchodce nebo veřejný zaměstnanec, tak zřejmě pracujete ve firmě, která patří domácím nebo zahraničním majitelům. Kde jsou ale romští zaměstnavatelé, kteří by dali svým, ale i jiným lidem práci?
Můžete samozřejmě namítnout, že Romům brání v rozletu rasismus, takže případní romští zaměstnavatelé mají hodně ztíženou situaci. Ale věc je složitější. Ve městě je malá asijská restaurace patřící Vietnamce, která mluví směšnou lámanou slovenštinou. Vaří se tam výborně a je tam stále nával. Většina hostů jsou samozřejmě bílí Slováci a vedle jednoho či dvou Asiatů tu pracují i dva slovenští domorodci.
V médiích často čteme nebo slyšíme, že Slovensko je rasistická země plná předsudků a stereotypů. S nimi se pravděpodobně setkala i zmíněná vietnamská podnikatelka, ale tyto překážky ji zjevně nezastavily. Polemický komentář listu Týždeň pokračuje, že právě podnikavost, činorodost, ale i úspěchy ve vzdělání vietnamské komunity na Slovensku nastavují místním Romům zrcadlo.
V obou případech jim stojí v cestě tatáž slovenská bílá většina, která má stejně jako většiny v mnoha jiných zemích sklon k podezírání nebo odmítání všeho, co je jiné. Vietnamci i Romové se od většiny svých krajanů liší svým tělesným zevnějškem, ale ti první docela slušně prosperují, zatímco spousta Romů tone v bídě. V čem je tedy rozdíl?
Společenství Vietnamců bývá soudržné, ale romské komunity jsou často rozvrácené. Vietnamští rodiče všemožně podporují učenlivost a ctižádost svých dětí, ale mnoho romských rodin se rozpadá a rodiče své děti nijak nepodněcují. K vietnamské kultuře patří velký důraz na vzdělání, které mnoha Romům nepřipadá jako něco, čemu by se měl obětovat čas a námaha. Vietnamci si zakládají na pracovitosti, plánování a vytrvalé cestě za bohatstvím, ale spousta obyvatel romských osad a sídlišť se jen krátkozrace zadluží u bezohledného lichváře, který je navíc také Rom.
Výjimkou jsou Romové, kteří se vymanili z chudoby a snaží se mnohdy úspěšně zapadnout do střední vrstvy. Život v romských osadách se bez úsilí jejich obyvatel těžko změní. Romové, kteří budou chtít, využijí i nedokonalé příležitosti v zemi, kde žijí. A kdo nechce, tomu nepomohou ani nepropracovanější sociální programy hodné Nobelovy ceny.
