Ivan Havlíček, vojenský kaplan

Ivan HAVLÍČEK, administrátor římskokatolické farnosti v Týništi nad Orlicí, vojenský kaplan v záloze:
Dobrý den.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
My jsme se naposledy viděli před vaší misí do jihoirácká Basry se 7. vojenskou polní nemocnicí, a to bylo už v roce 2003. Tak když se vrátím o takový velký kus zpátky, byla ta mise v něčem jiná než ty předchozí v Afghánistánu a na Balkáně?

Ivan HAVLÍČEK, administrátor římskokatolické farnosti v Týništi nad Orlicí, vojenský kaplan v záloze:
Byla, byla hodně jiná, ano.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Čím to?

Ivan HAVLÍČEK, administrátor římskokatolické farnosti v Týništi nad Orlicí, vojenský kaplan v záloze:
Za prvé to bylo úplně v jiné zemi a co se týká i klimatu, tak to bylo trošku jiné. Bylo tam více teplo. Zároveň jsme tam byla první mise, která za českou armádu v Iráku byla. Takže i co se týká těch podmínek, tak to bylo trošku složitější, a potom i toho žití nebo sžívání se s tím prostředím, tak to mělo také své specifika.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Možná se k těm specifikům dostaneme. Ale proč jste, Ivane, vlastně odešel do armádní zálohy? Teď jste na stránkách vojenských kaplanů Armády České republiky veden jako nadporučík v záloze. Nevím, jestli se od aktualizace těch webových stránek něco změnilo, ale tak to je tam psáno.

Ivan HAVLÍČEK, administrátor římskokatolické farnosti v Týništi nad Orlicí, vojenský kaplan v záloze:
Zatím mě z vojenské správy nikdo nic neoznámil, takže asi stále jsem nadporučík v záloze.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Proč jste odešel do zálohy?

Ivan HAVLÍČEK, administrátor římskokatolické farnosti v Týništi nad Orlicí, vojenský kaplan v záloze:
Tak víceméně je to po dohodě, kdy jsem vstupoval do armády jako kaplan, kde ve smlouvě, která je uzavřena mezi ministerstvem obrany, Českou biskupskou konferencí a Ekumenickou radou církví, takzvaně MO ČBK RC, oni jsou to samé zkratky, takže takhle se používají zkratky, a tam je specifikovaná služba vojenského kaplana na čtyři roky. Pokud se nedomluví déle, nebo pokud se domluví déle, takže vlastně ta dohoda byla potom na těch šest let a já jsem pak odcházel do zálohy.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Když se vrátíme úplně do současnosti, s jakými pocity teď sledujete tu armádní záležitost. Týkající se nošení symbolů SS na helmách českých vojáků?

Ivan HAVLÍČEK, administrátor římskokatolické farnosti v Týništi nad Orlicí, vojenský kaplan v záloze:
Tak je mi z toho smutno.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
A já teď opravdu nechci, Ivane, abychom tady spolu řešili jako kdo selhal a tak dále, ale vy prostě máte zkušenost poměrně dlouholetou s tím, jak se pohybovat u vojenské jednotky, co je vidět, co není vidět, co je možno přehlédnout, co není možno přehlédnout. Mně celou tu dobu, co ta věc běží, vrtá hlavou, jak je možné přehlédnout, že někdo kolega u vojenské jednotky nosí na helmě zkřížené granáty, znak to nějaké SS divize?

Ivan HAVLÍČEK, administrátor římskokatolické farnosti v Týništi nad Orlicí, vojenský kaplan v záloze:
Já jsem zažil takový přerod od té služby vojáků v základní službě, kdy končili, v plně profesionální armádu. Setkal jsem se i s vojáky, nebudu říkat z které jednotky byly nebo odkud. Možná někdo si to domyslí, to už je jedno, kteří byli víceméně cvičeni pro speciální operace a tam jsem sám trošku byl překvapený z jejich reakcí, kdy jim vlastně tehdy během mise zemřel kolega. A oni víceméně reagovali na nabídku, byli jsme tam tehdy dva kaplani, na jakou komunikaci o té smrti nebo o prostě popovídání si o tom člověku, takovým lidským způsobem, nebo postojem spíš, že to je pro ně ponížení, že zemřel, že zemřel při autohavárii. Asi by bylo pro ně lepší, kdyby byl rozstřílený kulometem, a odmítli jakýkoliv rozhovor nebo komunikaci s kaplanem. Takže to pro mě bylo trošku takový poprvé nějaký nepochopení nebo neporozumění a je fakt, že někteří ti vojáci tak se chovali oproti jiným speciálům z jiných armád až nadstandardně výstředně nebo specializovaně, abych to tak nazvala, že to bylo až do očí bijící, takže byli až moc elitní, abych to tak nazval. Což si myslím, že pak může být problém asi i ten lidský faktor, že když je někdo moc elitní, tak nechce zapadat, chce být stále výstřednější, elitnější a až to může možná vést k nějakým ne elitářským způsobům, ale k nějakým nacistickým projevům.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Vy máte to srovnání, protože jste viděl chování jiných vojáků, myslím tím z jiných armád, na rozdíl ode mně, ale přesto se zeptám, protože vy mluvíte o vojácích, kteří jsou ze speciálních jednotek, ty jsou prostě určeni evidentně pro něco jiného než je ostraha, řekněme, statických objektů a tak dále, ale aniž bych to zesměšňoval, není to prostě nutnou součástí toho, aby ten člověk byl prostě jaksi výkonnou součástí té jednotky, která je určena pro přímý ofenzivní boj a tak dále?

Ivan HAVLÍČEK, administrátor římskokatolické farnosti v Týništi nad Orlicí, vojenský kaplan v záloze:
Tak já si myslím, nebo jsem přesvědčený o tom, že samozřejmě ten výcvik těch vojáků je náročný a je náročný finančně náročný i mentálně, jak pro ty instruktory, tak samozřejmě i pro ty, kteří se tomu výcviku podrobují, ale zároveň jsem přesvědčený o tom, že ten lidský rozměr té služby tam nemůže chybět. Takže když tam potom chybí, tak z toho letmého vojáka, když jde do civilu, tak si myslím, že nastávají problémy, co po tom bude dělat jako elitní vyřazený voják, takže si najde nějakou jinou elitní zálibu. V tom si myslím, že je celkem veliký nebezpečí. Nevím dneska, jak na tom jsou ti vojáci ve výcviku, to nemám přehled, ale jestli tam tohle to chybí, tak se to může stát i v jiných armádách samozřejmě, a bude se to stávat i u nás, že potom tito vojáci budou hledat uplatnění někde jinde pro tu svou specifickou funkčnost a ten výcvik, takže si myslím, že to bude pro toho vojáka velmi těžký, když má být nacvičený skutečně jako robot, jako robot v dobrém slova smyslu se zachoval, protože nemůže v některých situacích přemýšlet, ale musí vykonat, musí vykonat a musí udělat. Já jsem třeba sám byl toho svědkem, že se mi stalo a sám jsem byl překvapený z vlastní reakce, jestli tedy mohu trošku v této oblasti něco sdělit, tak zažil jsem, když jsme byli právě v Basře, já jsem na tu neděli vzpomínal a vzpomínám jako na takovou černou neděli, kdy přivezli na naši základnu jednoho přejetého místního občana, kterého přejelo vozidlo a přivezli ho v autě naši vojáci a já jsem zrovna šel si připravit věci a bohoslužbu. Šel jsem vlastně kolem koridoru nemocnice a tam přistavilo auto a ti zdravoťáci na mě křičeli, ať pomohu tomu člověku ven a já jsem tehdy jako stál jsem překvapený z vlastní reakce, že jsem nebyl schopný nic udělat, protože jsem se díval na krvácejícího člověka, ze kterého byly servané nejen šaty ale i kůže. Bylo vidět maso, kosti a já jsem tam stál jak tvrdý Y a nebyl jsem schopný nic udělat. Takže mě odstrčili, ty zdravoťáci tam naběhli, toho člověka vzali na nosítka, nesli ho hned na ARO. Pak jsem byl schopen tam jít, tam jsem zpovzdálí to pozoroval a modlil se za něj, protože jsem nebyl nic schopného dělat, tak i když měl odbornou pomoc, i přesto ten člověk zemřel. A tam jsem si na vlastní kůži uvědomil, že ať to jsou zdravotníci, vojáci, opravdu musí mít bez ohledu na své vlastní emoce nacvičený nějaký postupy pro ten zásah a když to řeknu potom, ty emoce mohou zpracovávat potom, ale tam je potřeba někoho zachránit, něco udělat, bez ohledu na to, v jakém stavu se ten člověk, který to vykonává, se nachází. A to si myslím, že je i součást určitě toho výcviku vojáků, v německých speciálních jednotkách, kde skutečně v nějakém vypětí musí reagovat zcela automaticky bez ohledu na to, jestli má doma děti, nemá rodinu, jestli ho bolí zuby nebo jestli je na tom fyzicky, mentálně dobře nebo špatně, ale prostě musí tam fungovat, musí tam třeba nějakým svým způsobem třeba bránit nebo ochraňovat nějakého kolegu, prostě být v akci a musí být plně funkční. Samozřejmě to má ten dopad potom na politickou stránku, že to odprogramování asi není zase tak jednoduchý do toho civilního života.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Dlužno podotknout, že to pozdější zpracování emocí se poté může dít například za asistence vojenského kaplana, k tomu se dostaneme za malou chvíli. Hostem dnešních Dvaceti minut Radiožurnálu je administrátor římskokatolické farnosti v Týništi nad Orlicí a také vojenský kaplan v záloze Ivan Havlíček. Posunula se nějak, Ivane, podle vašeho názoru, role vojenského kaplana za těch šest let, co jste v záloze? Má, řekněme, jiné úkoly nebo jinou náplň práce? Pohybuje se v nějaké jiné pozici vůči vojákům té dané jednotky?

Ivan HAVLÍČEK, administrátor římskokatolické farnosti v Týništi nad Orlicí, vojenský kaplan v záloze:
Tak určitě ano. Protože za těch šest let, já jsem v armádě 6 let, tak je to armádní prostředí si zvykalo na kaplany, kaplani si zvykali na to armádní prostředí. Vzpomínám si, že když jsem byl na své první misi, vlastně první rok v armádě, Bosně a Hercegovině, kde jsme se dostali do určité limitní situace s jedním velícím důstojníkem, tak pro mě velkou pomocí tehdy bylo, že mě navštívil a základně hlavní kaplan SFOR, dneska už to mohu říct, protože už ten pán možná není v americký armádě, žádná CIA po něm nepojede. Byl to vlastně baptistický biskup, plukovník americké armády a hlavní kaplan SFOR, ten se o nějakých problémech dozvěděl, tak tam za mnou přijel. Sedli jsme si tehdy do soukromí a povídali jsme si. Já si vzpomínám na jeho slova, za prvé, že mě povzbuzoval k tomu, abych mluvil o všem o těch emocích, co se ve mě vaří a podobně. V podstatě jakoby mluvil s někým, komu jde poskytnout terapii, prostě tu první nějakou psychickou podporu. A takže jsem se mu vypovídal, všechno ze sebe jsem otevřel, vymlátil a vypustil Krakena a opravdu mi to strašně moc pomohlo, protože jsem si připadal jako když přijede taťka, vezme miminko do náruče, tak ho pěkně pochová toho synka a pak když jsme odcházeli, tak říkal: Tak já půjdu, Ivane, s tebou ven, a armádní prostředí je všude stejný. Vy teď začínáte, takže to bude chviličku trvat, než v armádě přijdou na to, že kaplani jsou pro vojáky potřebný. Bude to chviličku trvat, ale zvyknou si na to a zvyknou si i na to, že možná ty kaplani jsou někdy lepší v tom slova smyslu pomoci a i levnější než psychologové a teď já půjdu po základně, trošku tu uděláme vítr, oni všichni z toho budou hotoví, že tu s tebou tady chodí plukovník americké armády a tak ono to tak dva tři měsíce jim vydrží, že budou z toho paf, že tu byl plukovník americké armády a dozví co, on si mluvil dvě hodiny s kaplanem a budeš mít klid, to víš, že jo. A měl opravdu pravdu. Měl skutečně pravdu, že ty zkušenosti měl, takže mi to tady opravdu velmi pomohlo.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Tak berme to tak, že si i Armáda České republiky zvykla na kaplany.

Ivan HAVLÍČEK, administrátor římskokatolické farnosti v Týništi nad Orlicí, vojenský kaplan v záloze:
Určitě. Já myslím, že jo.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Teď mě tak ještě napadá, tak tehdejší hlavní kaplan SFOR, člen Armády Spojených států amerických byl podle vašich slov, Ivane, člen baptistické církve, současný hlavní kaplan Armády České republiky je Jan Kozler, je členem Církve československé husitské. Je to vůbec důležité u českých vojenských kaplanů, jestli je někdo katolík nebo například husita?

Ivan HAVLÍČEK, administrátor římskokatolické farnosti v Týništi nad Orlicí, vojenský kaplan v záloze:
Tak pro takovou církevní identifikaci si myslím, že no, protože je dobře, že si každý zachová svoje církevní zázemí, to k tomu patří. A je to, bych řekl, jako bytostně důležitý pro toho kaplana, aby měl zázemí vlastně církve a jestli pro ty vojáky, to si myslím, že je to úplně jedno.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Já se ještě zeptám, dořeknu to, protože například Jan Kozler má rodinu, má ženu, má dítě, není to ve vztahu k vojákům, kteří jsou v zahraniční misi několika měsíční a pravděpodobně jednou věcí, kterou budou řešit, bude rodina, jak se jí doma daří, jestli je v pořádku a tak dále a tak dále. Není to prostě komparativní výhoda u kaplana, který je husita, že má tu bezprostřední zkušenost na rozdíl od vás jako katolíka?

Ivan HAVLÍČEK, administrátor římskokatolické farnosti v Týništi nad Orlicí, vojenský kaplan v záloze:
Myslím si, že ano, na druhou stranu zase má to, řeknu tu stinnou stránku, že já jsem si trošku z toho dělal v uvozovkách srandu nebo nadsázku, když jsem odjížděl do mise, že maximálně mě přivezou ve futrálu a bude hezký pohřeb a státní vlajku na rakvi hned tak někdo taky nemá. A tam si myslím, že je výhoda v tomhle tom, že samozřejmě bude třeba někdo truchlit a podobně, ale že to není ten bezprostřední kontakt nebo ta vázanost na rodinu u kněze, který je třeba celibátník, a má to svou nevýhodu i výhodu, ale zase na druhou stranu mě to nějak nepřekáželo v tom, že by vojáci ženatí neměli nějakou důvěru, nebo že by nehovořili o svých rodinných problémech, ale bylo to třeba trošku v jiné rovině a asi to má svoje výhody, ale myslím si, že i nevýhody, protože vlastně je o to těžší pro toho kaplana, že ví, že má doma rodinu, že má doma děti a v podstatě i on sám potřebuje pomoci, protože to není jednoduchý být někde půl roku bez rodiny, bez svých nejbližších.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
A ta další otázka je, Ivane, ode mne jako od takového technicistního člověka. Čím je měřitelná úspěšnost vojenského kaplana nebo čím jste ji měřil vy?

Ivan HAVLÍČEK, administrátor římskokatolické farnosti v Týništi nad Orlicí, vojenský kaplan v záloze:
Když jsem začínal v armádě v Zeleném Potoku, tak jsem si myslel, že nějak tam budu pro něco, pro někoho. Tak ze začátku to bylo výborný až do nějakých prvních složitějších chvil, které jsem zažil s vojáky a takovou, řeknu, mou jako největší vzpruhou bylo to, dneska už to také mohu říct, když jsem na jedné základně u pilotů, u vrtulníkářů, kteří mě požádali o žehnání vrtulníků, které nebyly bojové, tam žádné zbraně nebyly, to podotýkám, to byly na přepravu vojenských za civilních osob, což pro ně bylo takové velmi vzácné, že jsem poprvé v životě žehnal vrtulníky nebo těm vrtulníkářům, té obsluze a oni to velmi intenzivně prožívali, to pro mě bylo také milé překvapení a za další asi den předtím tak jsme nebo večer jsme seděli, povídali a jeden nějaký technik, v životě jsem ho neviděl, tak tam trošku narážel, čemu kaplani v armádě, je to na houby a takový řeči tam vedl. Pustili jsme se nějak kdo povídání o nenávisti, o zlobě, proč to tam takhle je a já jsem mu přizvukoval, že já také nevím, že tomu nerozumím a nechápu, stejně jako nechápe on, tak jsme dostali nějakou společnou vlnu, na které jsme se chvíli nesli a on potom se rozpovídal, mluvil o svém životě, o nějakých svých těžkostech a já jsem ho zcela, přiznám se bezděky, když jsem měl trošku obavu, tak jsem ho chytil za ruku, on se pak rozplakal a nakonec jsme skončili jako dva chlapi v obětí a on mi na závěr řekl: Teďka už vím, proč jsou v armádě kaplani a nikdo už mi to nemusí vysvětlovat. A pro mě to bylo ohromný potvrzení, že i kdyby kvůli tomuhle jednomu člověku jsem tam mohl být, tak to mělo velký smysl.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Tak takových bylo dnešních Dvacet minut Radiožurnálu. Administrátora římskokatolické farnosti v Týništi nad Orlicích a vojenský kaplan v záloze Ivan Havlíček byl jejich hostem. Ivane, díky moc za vaši návštěvu, byť zprostředkovanou z hradeckého studia Českého rozhlasu ve dvaceti minutách a přeji vám všechno nejlepší do nového roku, mějte se hezky.

Ivan HAVLÍČEK, administrátor římskokatolické farnosti v Týništi nad Orlicí, vojenský kaplan v záloze:
Díky a nápodobně.

Martin VESELOVSKÝ, moderátor:
Martin Veselovský byl také u mikrofonu Českého rozhlasu Radiožurnálu, přeji vám hezký večer.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je NEWTON Media, s.r.o. Texty neprocházejí korekturou.