Hrnčířství, to v Turecku není jen byznys

K návštěvám keramických dílen zve každý průvodce. Některé jsou jen turistickou atrakcí, kde se vyrábí ve velkém a prodávají se kýče nevalné ceny, ale pořád se dá narazit na malé i větší dílny, kde se řemeslo předává z generace na generaci.

„Vyrábění naší keramiky, to není práce pro každého. Dědí se z otce na syna. Aby se z někoho stal skutečně dobrý řemeslník, musí se minimálně pět let řemeslu učit,“ vysvětluje hned na začátek průvodkyně Cansu.

Školy nejsou pro řemeslo potřeba

Za hrnčířský kruh mezitím usedá usta, v turečtině řemeslník. Kus hlíny zkušeně poplácává a roztáčí kruh. Je vidět, že džbánek nevyrábí poprvé.

„Jak dlouho to děláte?“ ptám se jej. „45 let,“ odpovídá. „A to jste se vyučil?“ následuje další má naivní otázka. „Kdepak školy, do žádné školy jsem nechodil,“ potvrzuje usta předchozí slova. Hrnčířství v tomto kraji patří snad do každé rodiny.

Barvení keramiky vyžaduje jemnou práci rukou|foto: Julie Urbišová

Zatímco turisté v roli diváků pozorují jeho práci, Cansu vypráví o zdejší tradiční výrobě. Keramika se v Kappadokii vyrábí už od 2. tisíciletí před naším letopočtem, tedy od doby, kdy území střední Anatolie obývali Chetité. Právě s nimi se pojí začátky zdejší tradice.

Díky nálezům z tehdejší doby se také ví, jak keramiku Chetité zdobili. V Kappadokii jsou dodnes oblíbené červenožlutohnědé výrobky s geometrickými tvary – jde o nejstarší známé zdobení.

Chetitské i osmanské vzory

Dnešní dílny mají mnohem bohatší paletu barev. V místnosti, kde na pomalování čekají desítky už vypálených a předtím ručně vyrobených talířů, mís, váz nebo džbánů, pracují výhradně ženy. Jemná práce štětečků přece jen sluší víc ženským rukám. Volí různé vzory – staré chetitské, ale i květinovou pestrobarevnou osmanskou výzdobu.

„Děláme různé vzory. Oblíbená je modrobílá kombinace, ale i typické osmanské tulipány. Náš rodinný podnik má i jeden speciální vzor, který nenajdete nikde jinde. Říkáme mu rodina a ukazuje, jak se postupně rozrůstáme,“ ukazuje Cansu velký talíř s košatým stromem, kde každá větev symbolizuje nového člena jejich rodiny.

Nejvíce takových rodinných dílen je v městečku Avanos. Pro výrobu má nejlepší polohu – protéká jím řeka Kızılırmak, v překladu Červená řeka. Své jméno má podle barvy hlíny, ze které zdejší keramika později vzniká.

Keramika se zdobí různými barvami a motivy|foto: Julie Urbišová

Hrnčířství jako součást kultury

Nejraději se lidé procházejí po mostě vedoucím přes Červenou řeku. Historické centrum však má mnoho dalších zákoutí, z nichž většina je vyplněna zase keramickými dílnami a prodejnami.

Zdejší keramika není, jak by se mohlo projíždějícímu turistovi zdát, jen způsob vydělávání peněz. Výrobky jsou pevnou součástí zdejší kultury a také kuchyně. Nikde jinde například nenajdete speciální nádobu na víno, která díky svému kruhovitému tvaru udržuje celý obsah při stejné teplotě. Kappadokie je totiž také vyhledávanou vinařskou oblastí.

A pokud by vás zdejší pozvali na večeři, můžete si zase být téměř jisti, že dostanete místní specialitu – testi kebab připravený ve vysoké keramické nádobě ve tvaru amfory. Maso se v ní peče až 12 hodin a podle místních dává právě keramika tomuto kebabu jeho jedinečnou chuť.

Zvětšit mapu: nejvíce rodinných hrnčířských dílen je v městečku Avanos