Fotbal a náboženství
Přiznejte, kolikrát jste se už mimoděk při fotbale modlili, aby padl gól nebo aby brankář naopak chytil penaltu? A proč vlastně říkáme stadionům fotbalové svatostánky? Podobností mezi fotbalem a náboženstvím bychom našli víc, což vědí i církve v Rakousku, kde je právě v plném proudu fotbalové EURO. Církve se během šampionátu snaží upoutat část pozornosti i na sebe - pořádají výstavy, fotbalové turnaje a na rakouských farách jsou velkoplošné obrazovky pro přenosy zápasů.
V jedné severofrancouzské klášterní kronice z 11. století stojí velice zajímavá poznámka. Mniši prý už tehdy, a zvlášť o Velikonocích, hrávali zvláštní hru, při které kopali do kulatého kusu kůže, protože míč by asi bylo příliš silné slovo. A podržte se, hrajících mnichů bylo ausgerechnet jedenáct! Hráči měli symbolizovat Ježíšovy věrné učedníky, zatímco ta zaprášená kůže na zemi znázorňovala hlavu toho dvanáctého - Jidáše, který Ježíše zradil.
Vznikl snad právě takhle evropský fotbal? To je jenom jedna z otázek, nad kterými můžete přemýšlet, když procházíte výstavu v muzeu vídeňského Stephansdomu. Fotbal tu ukazují v úplně jiném světle než jsme zvyklí. Ředitel muzea - Bernd Hardbühler: "Světoznámý teolog Hans King řekl, že vítězné zvedání fotbalové trofeje nad hlavu má svůj církevní předobraz, a to monstranci. Kněz také zvedá hostii a ukazuje ji věřícím. Líbání poháru se dá zase srovnat s líbáním svatých obrazů."
Důkazů, že fotbal se stal pro mnoho lidí náboženstvím nebo přinejmenším jeho náhražkou, je hodně. V Latinské Americe existuje církev, objektem jejíhož uctívání je někdejší argentinská hvězda Diego Maradona. Brazilec Kaká zase střílí v nátělníku s nápisem "I belong tu Jesus" - "Patřím Ježíši". Je něco takového možné i v poklidném, racionálním, byť silně katolickém Rakousku? Michael Scharf z vídeňské arcidiecéze má teď během EURA nesnadný úkol - přiblížit církve fotbalovým návtěvníkům.
"Vycházíme z toho, že mistrovství Evropy zasáhne celé Rakousko a církve jsou pochopitelně součástí rakouské společnosti. Členové církví jsou také v první řadě Rakušané, a tak chceme přispět k tomu, že návštěvníci EURA nakonec řeknou: ,Uspořádali jste skvělou akci a byl to nezapomenutelný zážitek'. V řadě farností přenášíme fotbalové zápasy pro veřejnost, pořádáme koncerty nebo fotbalové turnaje pro rodiny s dětmi. Chceme prostě ukázat, že i křesťané jsou fotbaloví nadšenci."
Duchovní dimenze letošního evropského šampionátu se ukazuje být jeho velmi silnou stránkou. Pro všechny, kdo to potřebují, je tady "eurofarář", o podporu nebo o rozhovor už ho poprosil polský tým, také Chorvati, Italové, Španělé nebo Rakušané. Kromě hráčů se stará i o zklamané fanoušky. Farář Krysztof Pelcar je původem Polák, jak ale se smíchem říká, během EURA bije v jeho široké hrudi šestnáct srdcí. "Jsem teď tak trochu osobnost rozpolcená mezi šestnáct týmů. Jde o to, že církev by měla lidi provázet - kam jdou oni, měla by jít také. Ne násilně, ale prostě jako partner k rozhovoru. Na cestách s německými, rakouskými nebo chorvatskými fanoušky jsem viděl, že to funguje a že to lidé potřebují."
Můžu potvrdit, že fotbal se v minulých týdnech pevně usadil i v lavicích rakouských kostelů. Respektive vystoupal na jejich kazatelny. Několikrát jsem slyšel kněze, jak si neodpustil nějakou tu fotbalovou poznámku. Jeden farář věřícím na konci mše dokonce žertem vyhuboval, jak to, že nikdo nepřišel v rakouském dresu a jak to, že nikde nevidí jedinou rakouskou vlajku? To bylo v předvečer zápasu Německo - Rakousko, který, jak známo, Rakušané prohráli. Pro rakouské fanoušky to znamenalo konec nadějí na jeden zázrak. Protože je ale fotbal občas podobný náboženství, na zázraky se v něm vlastně nikdy věřit nepřestává.
