Filmy točil spíš žaludkem než mozkem. Michelangelo Antonioni zemřel před deseti lety
Spolu s Federikem Fellinim a Luchinem Viscontim bývá Michelangelo Antonioni řazen do triumvirátu největších italských režisérů. Věhlas si získal osobitým stylem, který se stal v kinematografii pojmem. Nejvíce ho proslavil film Zvětšenina, za nějž v roce 1967 získal Zlatou palmu v Cannes i nominaci na Oscara. Od úmrtí Antonioniho, který filmy podle vlastních slov "dělal spíš žaludkem než mozkem", uplyne 30. července deset let.
„Nejtěžší bylo přizpůsobit se jeho požadavkům, byl génius s téměř sadistickými sklony, drsný a precizní. Nikdy se nezajímal, jaký má herec názor na postavu, prostě musel plnit rozkazy," řekl kdysi britský herec David Hemmings, představitel hlavní role ve Zvětšenině. „Neměl vlastně ani žádný scénář, jen koncept v hlavě, který nikomu nesvěřil. Mnozí říkají, že byl obtížná osobnost, ale já ho miloval, byl pro mě nejvynalézavější ze všech," vysvětlil Hemmings.
V jednom z rozhovorů se také svěřil, že film, v němž ztvárnil svou nejslavnější roli (fotografa), nikdy pořádně nepochopil. Antonioni v příběhu o tajemné vraždě zachytil atmosféru „swingujících golden sixties" v Londýně včetně erotické nevázanosti, narkotických tripů a rockových excesů. Dílo, pointované tenisovou scénou s neexistujícím míčkem, lze podle některých kritiků chápat jako „nadčasové podobenství o cestě k poznání a o relativitě pravdy a zdání".
Antonioni se narodil 29. září 1912 v dobře situované rodině v severoitalské Ferraře. K filmům se dostal až po absolvování fakulty ekonomie a obchodu v Boloni. Zpočátku se věnoval psaní kritik, scénářů, byl pomocným režisérem a autorem dokumentů se sociální tématikou. Ve Francii Antonioni spolupracoval například s Marcelem Carném a doma pak s průkopníkem neorealismu Robertem Rossellinim. Hraný celovečerní debut natočil až v 38 letech.
V roce 1960 vzbudil Antonioni skandál na festivalu v Cannes. Jeho snímek Dobrodružství byl totiž kvůli novátorskému použití filmového jazyka vypískán, pro změnu ale získal Cenu poroty. Teprve postupně se režisérův styl, použitý v proslulé „tetralogii citů" (tvořené dále filmy Noc, Zatmění a Červená pustina z let 1960 až 1964), stal pojmem. Ve všech těchto snímcích Antonioni také obsadil svou dvorní herečku a pozdější životní partnerku Moniku Vittiovou.
Na přelomu 60. a 70. let se Antonioni vypravil za hranice vlasti, aby natočil několik filmů, které jeho věhlas ještě posílily. Kromě Zvětšeniny to byl Zabriskie Point (1969), zkoumající na hnutí mladých v USA pocit odcizení, nebo dokument Čung-kuo (1972), v němž zachytil „výdobytky kulturní revoluce šíleného rustikálního ideologa" Mao Ce-tunga.
„Zkuste mu odporovat a rozčtvrtí vás. Na druhou stranu zase oceňuju, že si vybírá jen ty nejlepší," vyjádřil se poměrně jasně o Antonionim americký rebel Jack Nicholson, hrdina ceněného snímku Povolání: reportér (1975). Film tematicky navazuje na Zvětšeninu (1966). Příběh reportéra Davida Locka, jehož profese odsoudí k tomu být vždy pouze svědkem faktů a nikoliv jejich protagonistou, začíná v podstatě tam, kde příběh módního fotografa Thomase končí.
Antonioni vždy lpěl na své tvůrčí nezávislosti, zarputile odmítal jakékoli kompromisy, a nebylo tedy divu, že již od 70. let sháněl peníze na své projekty čím dál obtížněji. V roce 1985 jej navíc postihla mozková mrtvice, po níž se dlouho nemohl hýbat ani mluvit. Přišly však i lepší časy. V listopadu 1994 začal s pomocí německého kolegy Wima Wenderse a své ženy Enriky, jež štábu tlumočila jeho psané instrukce, režírovat čtyřpovídkový snímek Za mraky.
Držitel čestného Oscara za celoživotní dílo (1995) nepopíral, že jeho filmy jsou náročné a nesnadno srozumitelné. Domníval se však, že není třeba jim beze zbytku rozumět, že je stačí jen cítit. Antonioni pracoval až do vysokého věku, ještě v roce 2001 dokončil svůj poslední snímek Eros. O šest let později, 30. července 2007, ve věku 94 let zemřel. Shodou okolností jej do filmového nebe v ten samý den doprovodil další z velikánů - švédský režisér Ingmar Bergman (více o něm čtěte a poslouchejte zde).
