Emoce je dobré ventilovat, ale nezahlcovat tím okolí, doporučuje psychiatrička

Kolik jako psychiatr potřebujete času na správnou diagnózu?

Moc času nepotřebuji, dejme tomu do třiceti minut. Ale to roste se zkušeností, s věkem, kolik lidí potkáte za celý život a jak se vám rejstřík plní.

A jak se mladí lékaři, kteří nemají tolik zkušeností, učí stanovovat diagnózu? 

Čtěte také

Doba heroická končí, přijde strašení a fake news. Na to se musíme připravit, varuje psycholožka

Musí počkat, to nastane s léty. A nastane to. Tím, jak musí začít v nemocnici, tak pracují velmi intenzivně, mají frekventní návštěvy pacientů, vidí jich hodně. Takže kapacity obrazů klinických, které vidí, se velmi rychle naplní, takže to je pár let.

S čím nejčastěji lidé chodí za psychiatrem?

Úplně nejčastější jsou úzkostné poruchy, to tvoří třetinu klientely. Jsou to různé obavy, tenze, vnitřní napětí, nespavost, obavy, které jsou nepodložené, vnitřní strachy. Nebo něco se děje, a neví co, nemají pro to slovník. Většinou to bývá takzvaná somatizační porucha, prošli mnoha vyšetřeními, třeba neurologickými, a nikde nic není. Tak poslední v tom řetězci zbývá psychiatr. Někdy to pacient akceptuje s úlevou, někdy se k tomu staví ostentativně. Ale úzkostné poruchy jsou určitě nejvíce frekventované.

A když je mu doporučeno, aby navštívil psychiatra, tak nakolik se stává – tam ne, ale za psychologem ano?

Hodně se to míchá, termín psycholog a psychiatr. Tak psycholog je absolvent filozofické fakulty, řeší většinou vztahy k sobě samému, nebo vztah ke společnosti, rodinné a partnerské vztahy. Psychiatr už řeší psychické nemoci jako takové. Ráda bych ale upozornila na to, že psychiatr má velmi široké hranice normality, takže bych ráda uklidnila, že to není nic hrůzostrašného navštívit psychiatra.

Co dělá stres s naší psychikou?

Určitá míra stresu je důležitá, nutí nás žít, nutí nás k výkonu, ráno vstát, obléct se, je to takový bič, která nás drží při životě, nachystat si palivo na zimu, abychom nezmrzli. To je stres, který je nutný, bez stresu bychom nepřežili, to je takzvaný eustres. Ale máte na mysli určitě stres, který je nadměrný, dlouhodobý, neřešitelný, a jsou to takové kleště, ze kterých nelze se vymanit. Na to je těžká odpověď, je potřeba to s pacientem rozebrat.

Jak se díváte na člověka, který má takové pocity a nejede na dovolenou, jde hned k psychiatrovi nebo k psychologovi?

Když jste ve stresu a úzkosti, tak i naplánovat dovolenou, sbalit se je organizační proces. A člověk toho třeba není v chaotickém myšlení zahlceném stresující sitací schopen. Takže je potřeba ten bludný kruh rozetnout, což se mnohokrát podaří až u psychiatra.

Je u nás zneužívání léků násobně větší než užívání nelegálních drog?

Čtěte také

Antidepresiva mi zachránila život, přiznává režisér Ondřej Moravec. Depresi představuje ve virtuální realitě

Největší problém je užívání alkoholu, to je klientela, která tvoří největší pracovní zátěž psychiatrů. Vy máte ale asi na mysli léky a psychofarmaka, která mají potenciál zvyšovat riziko a vzniku závislostí. V této souvislosti bych řekla, že ne všechna psychofarmaka, která jsou předepisovaná, mají toto riziko. Obecně rizikové jsou benzodiazepiny, anxiolytika, čili léky proti úzkosti, které fungují hned, a hypnotika. Takže ty bývají někdy zneužívány, někdy nadužívány, a to v obrovské míře.

V čem je ta zrádnost?

V tom, že anxiolytikum zabere hned, je levné, snadno dostupné a efekt je okamžitý, do dvaceti minut. Takže úleva je snadno dosažitelná, takže je to velký atraktor. Ale nese to v sobě riziko vzniku závislosti. A v tom je to stejné s hypnotiky, ty by se měly užívat jen na přechodnou dobu, než zaberou antidepresiva.

Proč se bojíme velkých emocí?

Protože dovedou být velmi bolestivá. Velká emoce dokáže být příjemná, třeba láska, vstřícnost, pocit odměny. Ale samozřejmě jsou emoce, které jsou velmi nepříjemné, bolestné – pocit nedocenění, neúspěchu, ztráta role, někoho blízkého. To je obrovská emoce, daň za to, že máme obrovský limbický systém – jsme lidé jako společnost soudržní, ale zároveň nás ovládají emoce, které jsou pozitivní i negativní.

Je lepší dát průchod emocím?

Tam existuje samozřejmě limit, existují emoční disregulace, kdy opravdu banální záležitost vyvolá v člověku dlouhotrvající a neadekvátní emoci, což je také patologie. Někdy je zdravé to nepotlačovat. A taková zlatá střední cesta – říct to, nějak to ventilovat, ale nezahlcovat okolí příliš. Tam je taková tenká hranice mezi tím, aby to bylo únosné pro okolí, pro vás. Je to tenký led.