Doufal jsem, že mě pervitin zbaví trápení, zpovídá se bývalý narkoman

Jak malý kluk toužil být kosmonautem. „Nakonec jsem nic nevystudoval a ničím se nevyučil. Dnes si dodělávám základní školu a chtěl bych ve studiu pokračovat,“ popisuje bývalý narkoman.

„Jako rodina jsme byli dysfunkční. První vzpomínka, kterou mám na tátu, je facka, kterou mi uštědřil tak silně, že jsem druhou schytal o roh stolu – mé vzpomínky na dětství zkrátka nejsou radostné. Tyto chvíle byly pro můj život zásadní,“ vzpomíná David Vavřík.

Oporu neměl ani ve svých učitelích. Už od školky o sobě tak často slýchal, že je grázl, který roste pro kriminál, až tomu nakonec sám uvěřil. A jaké bylo jeho první setkání s drogami? „Nejprve to byly drogy, o nichž se moc nemluví a které snadno koupíte v obchodě – bylo to lepidlo,“ vybavuje si.

Čtěte také

Drogy jej přivedly až do kriminálu. Tam své veškeré naděje upíral jediným směrem – k pervitinu. Možná paradoxní pocity vysvětluje David Vavřík takto: „Doufal jsem, že mě pervitin vyvede z trápení. Nevěděl jsem však, kolik za vztah s drogou zaplatím… Člověk nakonec závislosti obětuje sebe sama.“

Kde hledal pomoc? Kdy spadl opravdu na dno? Jak mu pomohla víra? A co mu dává práce ve věznicích? Na to všechno David Vavřík odpovídal.

Celý rozhovor si kdykoliv poslechněte buď kliknutím na odkaz přímo v tomto článku, nebo v našem audioarchívu.