Dopis Haně H.

Vážená paní Hegerová,

byla jste mojí inspirací v pubertě a jste na piedestalu mého vnitřního hudebního světa i dnes. Když moji spolužáci na gymnáziu poslouchali Depeche Mode, Cure a Alphaville, já jsem si doma pouštěl několik z rádia nahraných chansonů Edith Piaf a George Moustakiho. U nich jsem ale v té době jen vnímal krásnou melodii a pro mě nesrozumitelná slova. Mnohem víc mne uchvacovaly písničky paní, kterou jsem znal jen z jednoduché obálky desky Ohlédnutí – Vaše písničky, paní Hegerová.

Od svojí puberty jsem si koupil několik dalších desek a pak cédéček, které jste natočila. Pamatuji si, že jste jednou v televizi nebo rozhlase řekla, že „chanson je píseň, píseň o něčem. To něco ale musí někoho oslovovat. A nestačí ani dobrý text, ani dobrá hudba, ale musí tu být někdo, kdo je schopen oslovit.“ Byla to taková malá sebechvála, ale byla pravdivá. Paní Hegerová, mne a jiné jste oslovovala dokonale.

Když jsem se coby zpravodaj v Bruselu na chvíli zastavil v Praze, zašel jsem do naší reprezentační prodejny na Vinohradské 12. Koupit nějaké pohádky pro děti a možná i něco pro sebe. U pultu jsem zaslechl hrát z reproduktoru písničku. Zpívala jste ji Vy. Jenže to byl text pro mne neznámý. „Co to hrajete ?“ ptal jsem se paní prodavačky. „To je nová Hegerová,“ ona na to. „Ukažte mi ji,“ dychtivě jsem rozkázal. „Máme poslední,“ odpověděla paní s brýlemi na řetízku. „ Tak mi ji rovnou dejte,“ rozhodl jsem se ihned.

„Kolo mlýnské v srdci mém“ je, jak jste to sama napsala v bookletu, opravdu Vaše poslední deska. Bilanční, smutná i krásná. Na rozlučku. Chtěl bych se umět takto rozloučit, až budu cítit, že už jsem na tomto světě všechno řekl. Děkuji.

Že jsem asi opravdu posedlý vašimi šansony, se dá zjistit z mého motta v profilu na rozhlasovém webu. Soud rána – tedy nespavost je opravdu notně Potměšilý host (Supraphon 1987). Tohle jsem napsal v 5:32.

Pavel Novák, Brusel