Domovnická nostalgie

Také jsme v našem domě léta měli pracovitou domovnici. Už časně ráno odklízela sníh, posypávala ledovici a umetala cestičku nájemníkům. Dneska jsou chodníky i nádvoří zledovatělé, ale musím přiznat, že jsme o tom dobře informovaní. O zeď je totiž opřená tyčka s cedulí: Nebezpečí střešní laviny nebo Opatrně, nebezpečí uklouznutí.

Mám štěstí. Opět se mi podařilo bez úrazu vbruslit dovnitř a probrázdit se sněhovou břečkou, odupat sníh ve výtahu a konečně sáhnout po dveřích svého bytu. Teď už sedím u šálku kávy a nostalgicky přitom vzpomínám na dávné zvuky lopaty, která se v zimě ráno co ráno ozývala a nepřímo nám oznamovala, že napadl sníh. Dnes by mi tyto zvuky zněly jako symfonie vídeňských filharmoniků.

Ano, domovníci a domovnice, to je dnes ve Vídni vzácné zboží. Chlubí se jimi pouze činžáky města, nikoliv soukromých majitelů. Zmizeli zásluhou politiků. Když lidovci přivzali před léty do vlády extrémní pravicovou stranu Svobodných, vzácně se shodli na tom, že domovníků netřeba. Dnes prý chtějí sociální demokraté tyto vzácné duše vídeňských činžáků vzkřísit. Ukázalo se totiž, že kde je zrušili, všechno jde - česky řečeno – zugrunde.

Správný domovník je totiž nepostradatelný. Udržuje pořádek, ví, co se kde v domě děje, a pomůže, je-li třeba. Jednou se mi před půlnocí proměnil byt v temný palác - stačilo vytočit telefonní číslo naší zlaté domovnice Frau Heizmann a za pár minut byla u mě - v noční košili a županu. Sáhla tam, kam bylo třeba, uvedla pojistky do provozu a v okamžiku jsem zářila já i byt.

Domovníci, to byl krásný vynález z doby monarchie. Nevěřím tomu, že se tuto užitečnou tradici podaří se vším všudy obnovit. Bylo by to však krásné....

Pro Radiožurnál Marie Woodhamsová, Rakousko.