Dominik Duka: Anglická inspirace

Pražský arcibiskup Dominik Duka
Pražský arcibiskup Dominik Duka
0:00
/
0:00

Jak je to s oním pověstným ateismem v naší zemi? O této otázce přemýšlí kardinál Dominik Duka v Anglii, kde v těchto dnech pobývá. Myslí také na Karla Čapka, na Masaryka, na britskou demokracii i na poměry v politice u nás doma.

Dnes vás na dálku zdravím z Londýna z návštěvy, kam jsem přijel uctít památku statečných československých vojáků, především letců, kteří pomáhali zachránit Velkou Británii v letecké bitvě o Anglii. Jsou to trochu kroky po stopách mého otce, který mohl být krátký čas po boku pilotů 311. perutě. Pochopitelně jsme navštívili také katedrálu sv. Pavla, která je dnes hlavním chrámem anglikánské církve.

Nemohl jsem vynechat návštěvu Westminsterské katedrály a římskokatolického arcibiskupa Vincenta Nicholse. Zajímavý byl jeho dlouhý televizní rozhovor s takzvaným „papežem ateismu“ Richardem Dawkinsem, jehož kniha Boží blud vyšla také v nakladatelství Karolinum.

Výsledek této diskuse je ohromující. Profesor Dawkins přiznává, že nemůže dokázat Boží neexistenci, a tak se z ateisty stal vlastně agnostik. Není to tak trochu podobné s ateismem v naší zemi, kde průzkum vedený Chicagskou univerzitou ukázal, že počet ateistů v ČR je o polovinu nižší než v bývalé NDR? Pohybuje se přibližně na úrovni o něco více než 20 % dotázaných. Přitom je těžké stanovit, jak skutečný ateista vypadá. Často se z něho stává indiferentní agnostik.

Před návštěvou Spojeného království jsme byli na návštěvě u paní velvyslankyně na velvyslanectví Velké Británie v Praze. Jedno mě při této návštěvě napadlo. Bylo by dobré připomenout si nebo oživit pobyt Karla Čapka v Anglii díky jeho Anglickým listům. Tento republikán napsal, že hranice demokracie ve světě se kryjí s hranicemi britského impéria.

Častým hostem na britském velvyslanectví býval Tomáš Garrigue Masaryk, který využíval i specifického přístupu na ambasádu z hradních zahrad. Co však Karel Čapek opomněl, když hovořil o britské demokracii, to je skutečnost dvoukomorového parlamentu, v němž se Sněmovna lordů v oněch dobách skládala z představitelů tradičních rodů, které jmenoval panovník. Velmi aktuální a hektická stranická demokracie tak je mírněna kontinuální tradicí.

Nedávám žádné rady, ale v diskusi mnohdy až roztodivných nápadů, rad a výzev by možná stálo za to přemýšlet, jak „odstraničtit“ náš politický život, kde vláda jedné strany působí jako genetický materiál při formování současné politiky.

Závěr naší cesty v Londýně patřil českému Velehradu, kde jsme slavili mši svatou pro naše krajany. Následovalo společné setkání české komunity v Británii. Na závěr bych chtěl poděkovat náčelníkovi generálního štábu, jeho spolupracovníkům i našemu velvyslanectví za veškerou pomoc a podporu při této návštěvě. Bůh žehnej Anglii!