„Dívám se pod sebe a zkoumám, jestli tam jsou žraloci.“ Plavkyně Bernardová přeplavala i Kanál kostí

21. listopad 2022

Přeplavala sedm nejstrašnějších úžin na planetě. A napsala o tom knihu Dokud voda neskončí. Vytrvalkyně Abhejali Bernardová nejprve v roce 2009 přeplavala štafetově kanál La Manche, o kterém se říká, že to je Everest dálkového plavání. Pak ale následovaly i další přeplavby. „Člověk nemůže přijít fyzicky nepřipravený. A také musí mít dostatečně silnou hlavu, dokázat ztišit myšlenky,“ vypráví.

K dálkovým běhům jste se dostala vlastně díky tomu, že jste objevila meditaci. Jak se v 18 letech doma vysvětluje, že nečumíte do blba, ale meditujete?

Je to těžké vysvětlit, protože jsme zvyklí, že člověk buďto spí a nedělá nic, nebo je aktivní. Ale když jenom sedíme a snažíme se ztišit myšlenky, tak se to těžko vysvětluje.

Čtěte také

Vzpomínám si, že jako malá jsem strašně těžko usínala. A pak, když jsem začala meditovat, tak jsem zjistila, že to je tím, že jsem strašně moc přemýšlela. Umění ztišit myšlenky, meditace, to není koukání do blba. Je to umění, které nás nikde neučí, ani ve škole.

A měli by?

Myslím, že ano, prostě to jsou dvě strany jedné mince. Když mám v sobě klid, pohodu, tak můžu za prvé být efektivnější ve svých činnostech. A za druhé, šířím kolem sebe pohodu, ne neklid a zmatek myšlenek, které třeba máme často v hlavě.

Jak meditaci, kterou člověk provádí doma, převést v meditaci pohybu, aby mi posloužila, abych přeplavala kanál La Manche nebo Kanál kostí?

Základ je to, že dokážu meditovat v klidu, když mě nikdo neruší. Prostě jsem zavřená, rodina je někde jinde, pustím si hudbu. Ale potom dokážu ten klid přenést i do aktivity. A třeba to plavání nebo běh je super aktivita v tom, že je to monotónní věc – dáváte jednu ruku před druhou, jednu nohu před druhou, pravidelně dýcháte.

A když zrovna nejsou nějaké obří vlny, kdy člověk musí bojovat s tím, aby se stihnul nadechnout, tak mysl je přirozeně vycvičená se ztišit. Člověk může být ve svém srdci a jenom si tak plynout. A pokud se to podaří, tak čas utíká strašně rychle a ta aktivita je strašně příjemná.

V knížce Dokud voda neskončí píšete: „Když se dostanu do plavacího rytmu a všechno tak nějak plyne, abych se zabavila, zase si zpívám. Tohle ale netrvá moc dlouho, něco pod sebou vidím.“ To je to, čeho se někteří plavci bojí i v Česku na rybníku?

Prostě jsou tam hlubiny. A když nevíme, co tam je, tak si začneme vytvářet scénáře z filmu Čelisti. Takže takhle si plavu a něco pod sebou vidím – začnu zkoumat, co to je, protože je dobrý, aby tým věděl, že se tam něco děje. Takže zkoumám, jestli to jsou žraloci nebo delfíni. Ne, že bych to nějak extra dokázala poznat, ale pak vyzkoumám, že to jsou delfíni. A když jim to hlásím na loď, tak už nadšeně pozorují i nějaké další delfíny, kteří kolem nás skáčou.

Čtěte také

Jsou delfíni dobří společníci při plavání?

Jsou strašně moc chytří, mají tam rádi jiné tvory, jsou společenští. Baví je surfovat na vlnách za lodí, je to radost je tam mít. A znovu to dokáže mysl odreagovat, protože když plavete hodiny a hodiny, tak se hlava začne nudit, začne si vymýšlet. Takže když přijde nějaké takové rozptýlení, tak je to vždycky příjemné.

A co když lodivod hlásí tu špatnou zprávu z lodi?

Oni to naštěstí nehlásí. Můj tým měl třeba i zakázané ukazovat na něco prstem, protože v tu chvíli by si člověk představoval, že tam je nějaká velká příšera.

Ale třeba na Catalině jsem zjistila až po doplavání, že tam byl opravdu jeden člen posádky, který měl na starosti prohlížet vodu, kdyby tam nějaký žralok byl. A měli tam pro případ nějaké úplně největší nouze i pušku, jenom aby ho zastrašili. Žraloci tam prostě jsou, ale nechystají se nás hned slupnout.

Jak dálková plavkyně vzpomíná na zdolávání sedmi obtížných dálkových přeplaveb Ocean seven v různých částech světa? A v čem se jednotlivé kanály liší? Poslechněte si celý rozhovor.

autoři: Lucie Výborná , prh

Související