Dětem vůbec nepřijde, že bych byla jiná, říká romská vychovatelka Stanislava Miková

„Když jsem dostudovala střední pedagogickou školu, nebyla jsem si jistá tím, že bych tuto práci chtěla dělat. Až když jsem se později dostala do speciální školy, kde hledali asistentku k dětem ze sociálně znevýhodněného prostředí. K práci asistentky se následně přidala i práce vychovatelky v družině.”

Čtěte také

Stanislava Miková: Děti často o romské kultuře nic neví. Snažím se jim být pozitivním příkladem

Podle Stanislavy Mikové má školní družina děti motivovat k větší kreativitě. Má budovat sociální vazby. Děti se mají v rámci třídního kolektivu vzájemně poznat:

„Družina koresponduje s výukou. Děti v ní ale mají více času na to se lépe poznat, popovídat si. Hrajeme spolu hry, rozvíjíme kreativitu, tedy malujeme, vyrábíme, zpíváme. Den je plný činností. Snažím se vycházet z výuky, aby si doplňovali dovednosti a motivovalo k učení.”

Přesto, že jsou na škole i romské děti, ve školní družině je paní Miková téměř nevídá:

„Ve škole jsou, ale do družiny nechodí – buď už jsou ve 2. stupni, nebo si je rodiče vyzvedávají po obědě, nebo chodí samy domů. Z 2. třídy nemám žádné romské dítě, nebo o tom nevím.”

V předchozím zaměstnání se ze strany žáků setkávala se zvýdavými otázkami na barvu své pleti. V současné škole se jí na romský původ nikdo neptá:

„Děti si celkem rychle zvykají na jinakost. Vůbec jim nepřijde, že bych byla vzhledově jiná. Když ale malujeme, nakreslí mi černé vlasy, snědou pleť. Kolegové ze sboru mě myslím přijali celkem dobře. Nenarazila jsem na nikoho, kdo by mi vyloženě dával najevo, že jsem jiná nebo se mnou nechtěl mluvit. Problém je jen v tom, že když vás neznají, potřebují delší dobu k tomu zvyknout si na vaši přítomnost. Pak se s vámi ale baví úplně normálně.”

V budoucnu by ráda vystudovala pedagogickou fakultu.

„Napadlo mne to. Snad přijde čas, kdy začnu studovat pedagogickou školu.”

Literatura jako koníček 

Nyní pracuje na cyklu povídek o šestileté Janičce, který zasadila do období kolem roku 1990. A také na románu mapujícím rodinnou historii, jenž před svou smrtí začal psát její dědeček, spisovatel Andrej Giňa.

„Literaturu mám ráda od malička. V osmi letech jsem chodila sama do knihovny. Když jsem byla nemocná, přepisovala jsem knížky na papír. Někdy v deseti nebo jedenácti letech jsem napsala krátkou povídku. Pak jsem dlouho psala hudební texty, to mě moc bavilo.”

„Když onemocněl můj děda a vypadalo to, že se budeme muset rozloučit, začal mi vyprávět román, který chtěl dokončit, jenže už to nestihl. Rozhodla jsem se, že to dopíši za něj.”