Stanislava Miková: Děti často o romské kultuře nic neví. Snažím se jim být pozitivním příkladem

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Škola hrou (ilustrační foto)

Stanislava Miková pracuje jako asistentka pedagoga. Dnes už si neumí představit, že by dělala něco jiného, i když původně snila o klidné rutině v kanceláři. Práce s dětmi na základní škole Počaply je pro ni natolik kreativní, že jí dává možnost s dětmi neustále vymýšlet a realizovat nové projekty.

„Veškerou pedagogickou činnost považuji za pozitivní příklad. Děti odcházejí do života s tím, že měly za vychovatelku Romku. Jsou otevřenější, mají větší rozhled a nejsou tak zakřiknuté, když se potkají s jinou kulturou,“ říká o své práci Stanislava Miková a dodává, že ve škole se prakticky s romskými žáky nepotkává:

„V každé třídě jsou zhruba dvě až tři romské děti, ale ty do družiny nechodí, proto se s nimi nesetkám."

Mají o romskou kulturu zájem děti z majority?

„Ony ji vůbec neznají. Neví, co je romská kultura, kdo je Rom, nemají o tom žádné povědomí. Když jsem nastupovala, ptaly se mě, proč jsem tak opálená, jestli jsem byla často u moře. A já jim vysvětlovala, že jsem se takhle narodila, že jsem Romka. Koukaly na mě, tak jsem se ptala, jestli je to něco špatného a ony hned že ne. Nesetkala jsem se s nějakým odporem nebo s averzí rodičů vůči mně.“

Tanec, jazykový kroužek, nebo třeba vaření

Děti mají zájem především o tanečně pohybové nebo jazykové kroužky.

„Dokonce jsem letos měla i kroužek vaření. Děti byly velice nadšené, hodně se jich přihlásilo, musela jsem i odmítat, protože v jedné skupině mohlo být maximálně dvanáct dětí tak, aby se stihlo něco uvařit a aby si to hlavně všichni zkusili."

Vařili jste nějaké tradiční romské jídlo?

„Na to v není prostor. Dělali jsme řízky, buchty, bábovky…"

A co si navařily, to si i snědly?

„A zbytek si dokonce odnesly domů. Družina často kopíruje školu, ale děti v ní mají víc prostoru na kreativitu.“

Mým posláním je zůstat v oboru

Stanislava Miková studovala romistiku na Univerzitě Karlově, ale v okamžiku, kdy začala pracovat ve školní družině, zjistila, že místo antropologicko-etnologické problematiky nebo romské historie se chce do budoucna věnovat především práci s dětmi.

„Vysoká škola mě nenaplňovala tak, jak bych chtěla. Co jsem nastoupila do zaměstnání asistentky pedagoga a vychovatelky, zjistila jsem, že se v tom cítím dobře a že je to asi tím mým životním posláním. Nicméně plánuji se vrátit na vysokou školu, chtěla bych studovat pedagogiku, zůstat v oboru."