Děsivé svědectví z obléhaného Mariupolu: „Hoří domy, projektily dopadají všude. Lidé žijí ve sklepích a berou vodu z říčky“
Mluvčí ruského ministerstva zahraničí Maria Zacharovová prohlásila, že Rusko na Ukrajině žádná města nebombarduje a že všechny fotografie a videa pocházejí z dílny NATO. Ukrajinci i Rusové utíkající před ruskými bombami a raketami ale podávají svědectví, která ruskou propagandu usvědčují z cynické lži.
Anna přijela s manželem a pětiletým synem z Mariupolu, který už se stal symbolem utrpení a tragédie této války rozpoutané Ruskem.
„Co mám říct? Ostřelují nás, letadla nepřetržitě shazují na město bomby, jako odpověď letí rakety Grad, hoří domy. Projektily dopadají všude, bez ladu a skladu, nikdo neví odkud. Ze všech stran něco padá, včetně domů. Lidé jsou zavření ve sklepích, děti křičí a pláčou. Není jídlo ani voda,“ popisuje.
„Dva týdny jsme tak seděli doma bez plynu a elektřiny. Vodu jsme nabírali z říčky. Lidé k ní scházeli a kolem létaly střely. Vařili jsme si za neustálého bombardování na ohništích, v bytě byly čtyři stupně a spali jsme oblečení.“
Staří lidé se bojí odjet
V obleženém městě zůstaly matka a babička paní Anny. Přežívají ve sklepě, protože jejich dům při náletu přišel o střechu. „Staří lidé se bojí odjet. Všude kolem pořád bombardují,“ vysvětluje.
Město vypadá, jako by ho někdo přejel buldozerem. Náš Mariupol už zůstane jen v naší paměti.
uprchlice Anna
„My jsme utekli ve chvíli těch nejintenzivnějších útoků. Riskli jsme to. Nevěděli jsme, jestli jsou nějaké zelené koridory otevřené nebo ne. Nikdo to nevěděl. Prostě nám trochu přeskočilo v hlavě a skočili jsme do auta. Lidi bez aut tam ale zůstali. Nejstrašnější je to v centru Mariupolu. Domy se hroutí a lidi sedí ve vlhkých sklepích. А záchrana odnikud nepřichází.“
Není se kam vrátit
Dostat se z Mariupolu – to je jeden problém. Po odeznění šoku ale nastane druhý: kam dál a co dál?
„Do poslední chvíle jsem z Mariupolu nechtěla odjet. Chtěla jsem zůstat tam, kde mám bydlení, rodiče a přátele. A teď budeme muset začít nový život někde jinde. Nejspíš na Ukrajině, protože manžel jako muž teď do zahraničí nesmí a já se tam sama s malým dítětem nevydám. Žádné místo na Ukrajině ale není dost bezpečné, je strašné, že válka půjde za námi. Zpátky už se asi nevrátíme, protože město vypadá, jako by ho někdo přejel buldozerem. Náš Mariupol už zůstane jen v naší paměti,“ říká.
Tichá pošta v krytu
Ve městě přesto pořád v úděsných podmínkách přežívá asi tři sta tisíc lidí, kteří kromě jiného trpí izolovaností. Telefony fungují občas a jen někde, popisuje mi svou zkušenost pan Vitalij, který také do Záporoží šťastně dorazil.
„Jediným naším zdrojem informací bylo ukrajinské rádio, a to jenom v noci. Od čtyř ráno ho Rusové začínali rušit. Poslouchali jsme to a tichou poštou jsme pak informace šířili dál. Mělo to ale jeden háček: ukrajinská rádia spojila válečné vysílání do jednoho společného, takže my jsme se moc užitečných informací o tom, jaká je situace v Mariupolu, nedozvěděli. Navíc jsme na poslech neměli moc času, protože nad námi pořád létal nějaký parazit,“ popisuje Vitalij.
Bůh nás zřejmě ochránil
Jinému uprchlíkovi z Mariupolu přálo telekomunikační štěstí. Pan Vladimír totiž bydlel na kopci.
„Vylézal jsem na střechu a tam jsem občas nacházel signál a internet. Jednou jsem se dokonce spojil se známým až z Itálie! Jestli to bylo nebezpečné? Bůh mě zřejmě ochránil. Do jednoho z domků na naší ulici to ale uhodilo tak, že nás ten vichr s dcerkami z dvorku odnesl až ke zdi. Okna zůstala celá, ale letní kuchyní a venkovním záchodem ten výbuch otřásl tak, že dveře vyletěly z pantů,“ říká.
„Pánbůh nade mnou asi opravdu drží ochrannou ruku, protože jsem z čističky vody v přístavu, kde jsem pracoval, nanosil spoustu galonů s pitnou vodou. A už v únoru jsem si navozil pět nebo šest kubíků dříví, ale co pravda – nepořezaného,“ uzavírá Vladimír.
