Co znamená konec protestů v Barmě?

Ale ani v momentě, kdy se v Rangúnu shromáždilo snad až 100.000 lidí zřejmě nebyla změna poměrů v Barmě ve vzduchu. To však neznamená, že by Barmánci byli odsouzeni žít pod vojenskou knutou na věky. Aby bylo možné učinit jakékoliv závěry z proběhnuvších masových protestů, ohlédněme se za vývojem v Barmě v posledních několika dnech.

Zatímco v roce 1988 mohli tamní vojáci zmasakrovat povstání obyvatel prakticky bez větší pozornosti, nynější zákrok proti demonstrantům byl díky moderním komunikačním prostředkům jedním z hlavních témat světových médií. Následovalo odsouzení generálů z úst politiků řady demokratických zemí i představitelů mezinárodních organizací. Barma je sice jednu z nejizolovanějších zemí světa, ale tamní junta si přece jen nedovolila tyto hlasy zcela ignorovat. Proto svolila k příjezdu zvláštního vyslance OSN Ibrahíma Gambariho. Jeho úkolem bylo prostředkovat mezi vládou a opozicí a přesvědčit juntu, aby se neuchýlila k dalšímu násilí.

S vyslancovou misí od počátku nebyly spojovány příliš velké naděje, protože neměl v ruce nic, čím by mohl juntu přimět k ústupkům. Vojáci však Gambarimu povolili celkem dvě schůzky s vůdkyní demokratické opozice Aun Schan Su Ťij, která je řadu let držena v přísném domácím vězení. Pokud někdo tento ústupek považoval za známku slabosti, musel být záhy vyveden z omylu. Gambari totiž musel několik dní čekat na schůzku s nejvyšším mužem junty generálem Than Šweiem. K jednání nakonec skutečně došlo, ale o jeho obsahu nevíme prakticky nic. Vyslanec o něm má během tohoto týdne podat zprávu světové organizaci, ale můžeme důvodně pochybovat o tom, že by si s nejvyšším barmským generálem vyměnil více než jen pouhé fráze. Vojenská junta tedy zůstává pevně v sedle a může si dovolit apely mezinárodního společenství ignorovat. O její sebedůvěře svědčí i to, že stále vězní desítky či spíše stovky mnichů, kteří se přitom v zemi těší téměř posvátnému statutu. Když se režim odvážil střílet na mnichy, je jasné, že proti běžným občanům je odhodlán použít všechny prostředky, které má k dispozici. Částečně to ostatně předvedl minulý týden, kdy bylo během zásahu proti demonstrantům podle oficiálních údajů zabito 10 lidí, skutečný počet bude ale zřejmě výrazně vyšší.

To vše jako by nasvědčovalo tomu, že barmská vojenská junta má situaci v zemi pevně pod kontrolou a nehrozí ji žádné nebezpečí svržení. Z hlediska bezprostřední budoucnosti je tomu s největší pravděpodobností skutečně tak. Barma je zemí velice militarizovanou, její armáda čítá asi 400.000 mužů a její elitní jednotky mají navíc zkušenosti s potlačováním povstaleckých skupin nebarmánských minorit. Přivést režim k pádu by tak snad mohly jedině vnitřní neshody uvnitř junty, pokud by skončily vzájemnými boji mezi jednotlivými armádními křídly. Barmští generálové navenek vystupují jako nerozborný monolit, ale za jeho zdmi v roce 2004 přece jen došlo k rozbrojům: měly za následek zatčení premiéra Khina Nyuta, který byl považován za umírněného. Podle dostupných zpráv byl jeho politický pád způsoben tím, že chtěl do přípravy nové ústavy zapojit opozici. To vše je ale minulostí a žádné zprávy o neshodách uvnitř junty momentálně neexistují. Generál Than Šwe už sice překročil sedmdesátku a tvrdí se, že je vážně nemocen. Ale i po jeho smrti či rezignaci by se do čela režimu zřejmě postavil podobně nesmiřitelný diktátor.

Kalkulace s rozepřemi uvnitř vojenského vedení jsou tedy spíše ne příliš pravděpodobnou nadějí pro budoucnost. Věnujme se proto tomu, jak se na nynější situaci dívají prostí Barmánci. O tom samozřejmě nemůžeme vědět nic určitého, protože získat věrohodné zprávy ze země barmského typu je téměř nemožné. Podle toho, co přímo z Rangúnu píší korespondenti světových médií se ale zdá, že v Barmě rozhodně nepanuje rezignace. Pokud těmto zprávám můžeme věřit, lidé mají nejen strach, ale také zlost nad krveprolitím, které navíc bylo směřováno proti uctívaným mnichům a jeptiškám. Navíc stále zůstává v platnosti vysoké zdražení pohonných hmot, které bylo faktickou rozbuškou protestů. A mniši podle dostupných zpráv stále odmítají od vojáků přijímat almužny, což se v buddhistickém kontextu rovná vyobcování. To vše nasvědčuje tomu, že nedávné protesty by se v zemi mohly dříve či později opakovat. Jak už bylo řečeno, juntě bezprostřední pád určitě nehrozí, ale nynější události mohou být pověstným prvním kamínkem, který časem spustí lavinu. Tomu by mohl být velmi nápomocen zásadový postoj okolního světa. Asi nás příliš nepřekvapí, že Čína sice barmské generály vyzvala ke zdrženlivosti, své velmi výhodné hospodářské a vojenské kontakty s nimi však přerušit nehodlá. O hodně znepokojivější je spíše postoj nejlidnatější světové demokracie, tedy Indie. Ta dává otevřeně najevo, že své úzké vztahy s juntou narušit nechce. To je ale přesně ta politika, která pomáhá prodlužovat nekompetentní a krvavou vládu barmských generálů. Čína a ani Indie nad nimi samozřejmě bezprostřední moc nemá a ani sankce nejsou samospasitelné, jak je to zřejmé z politiky Spojených států a Evropské unie. Ale pokud nic jiného, na místě by bylo alespoň zásadní odsouzení junty. Je smutné, že toho nejsou schopny ani všechny demokratické země.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .