Co potřebuje Afghánistán?

Z Afghánistánu jsme si už zvykli slýchat samé špatné zprávy - o teroristických útocích, rostoucí moci Talibanu, islamizaci společnosti a tak dále. Zároveň je však Afghánistán zemí, kde se buduje jako nikdy předtím. Země čerpá rozvojovou pomoc doslova z celého světa včetně České republiky.

Polední slunce vrhá ostré stíny. Modré nebe, béžová pláň a domky přilepené ke svahu stejně béžové hory. Když se zvedne vítr, vzduchem zavíří béžový prach. Vesničku Pista Bala tvoří několik desítek hliněných domů šplhajících po příkré stráni. Cizím očím jsou jejich dvory uzavřené vysokými zdmi. Stranou stojí sněhobílá stavba, která jako by patřila do jiného světa. Jde o novou místní školu, která je těsně před dokončením.

"Školu si postavila svépomocí sama komunita. Jen tak můžeme zajistit, že se o ni budou místní lidé starat. Stavba školy byla jejich volba," říká Petr Drbohlav, který v Afghánistánu koordinuje rozvojové projekty společnosti Člověk v tísni a pracuje na úkolech vznikajících v rámci projektu Národní program solidarity.

Program má pomoci vybudovat potřebnou infrastrukturu, ale také místní samosprávu. Sama komunita se vždy rozhoduje, jaký projekt zvolí - jestli novou školu, vodní dílo, nebo třeba elektrické vedení. Pista si zvolila školu a sama si ji i postavila.

"Až dosud jsme školu neměli. Všechny děti se musí učit ve stanu, kde nejsou ani židle, což jsme chtěli změnit," vysvětluje předák vesnice Anbaš.

V nových třídách je jednoduchá betonová podlaha, rámy oken příliš netěsní a podomácku vyrobené lavice pevně spojené se stoly nebudou určitě nijak zvlášť pohodlné, ale je to první škola, která byla ve vesnici ležící ve vyprahlých horách postavena.

Vláda Talibanu sice padla a děti včetně dívek mohly zase začít chodit do školy. Nešlo však o žádnou opravdovou školu, a tak musela komunita improvizovat.

"Část dětí se učí v mešitě, kde je mulové - islámští učitelé - vyučují náboženství a Korán. Dnes chodí na hodiny do mešity i dívky," vysvětluje učitel, který si přichází prohlédnout, jak pokročila stavba nové školní budovy.

Děti se učí v šedivém stanu s nastříkaným nápisem UNICEF, který stojí hned vedle mešity. Na kamenné terase před ní se už začíná scházet hlouček dětí, které si chtějí prohlédnout cizince.

Ze stanu se ozývají přísné hlasy učitelů. Pod plachtou sedí na zemi dvě skupinky dětí. Zatímco jedna třída má hodinu darí, tedy místního jazyka, druhá třída probírá zeměpis.

"Naše škola má 450 studentů od 1. do 8. třídy. Výuku navštěvují dívky i chlapci, kteří docházejí ze sedmi okolních vesnic. Jsme rádi, že se staví nová škola. Až dosud se zde vyučovalo jen v létě. Když přišly mrazy, museli jsme školní výuku přerušit," popisuje Nazargal, který v Pistě působí jako učitel už šestým rokem.

"Každý den máme čtyři hodiny, potom jdu domů a opakuji si učivo," tvrdí desetiletý žák čtvrté třídy. "Nemáme hřiště, kde bychom mohli hrát třeba fotbal," stěžuje si vzápětí.

Čtrnáctiletý Hadžim, který chodí do 6. třídy, na moji otázku, jaké jsou jeho oblíbené předměty odpoví bez zaváhání. "Mám rád darí a matematiku. Na novou školu se těším, bude se nám lépe studovat." Je otázkou, jestli svoji lásku k matematice myslí skutečně vážně, nebo se chce zavděčit svému matikáři, který našemu rozhovoru naslouchá. Hadžim má dva bratry a pět sester. Když se ptám, jestli i ony chodí do školy, ukazuje prstem na několik dívek sedících v sousední skupině.

Vesnice, kde nerostou pistácie

Z provizorního stanu se školáci brzy přestěhují do nové školní budovy. Jak připomíná učitel Nazargal, v Pistě i okolních vesnicích zůstává nadále jiný velký problém - akutní nedostatek vody. Vesnice Pista Bala dostala svůj název podle stromů pistácie, které zde kdysi rostly. Jak vzpomínají staršinové, ještě před 30 lety rostly všude kolem vesnice. Dnes zůstalo jen pět desítek živořících stromů.

"Staré stromy uschly vinou velkého vedra. Nové nemůžeme zasázet, není pro ně dostatek vody," vysvětluje učitel Nazargal.

Budovy ve vesnici Pista

Podpora rozvoje školství a zajištění pitné vody - to jsou dvě z priorit rozvojové pomoci společnosti Člověk v tísni v Afghánistánu. Jen během posledního roku společnost postavila nebo opravila více než sto vodních zdrojů.

V okrese Zare ležícím v horách provincie Balch staví studny, chrání vodní zdroje, kope takzvané kandy, což jsou sběrné nádrže na dešťovou vodu vyhloubené ve skalním masivu. Projekt je financován především humanitárním fondem Evropské komise ECHO.

Až zmizí zlá zmije

Zatímco vesnice, které leží ve vyprahlých oblastech, se musí spokojit s nádržemi, ve kterých uchovávají dešťovou vodu nebo kam v případě nejvyšší nouze přivážejí vodu v cisternách, jiné se snaží zajistit vlastní zdroje vody.

"Voda se přivádí do rezervoárů kanálkem a přes dvoukomorový filtr se pročistí. Komunita ji může používat v době, kdy má vody nedostatek. Máme dvě podobné nádrže a v současné době stavíme další dvě. Raději se ale snažíme budovat studny," vysvětluje Petr Drbohlav.

Ukázkový vodovod vznikl ve vesnici Zardalu, ležící vysoko v horách v nadmořské výšce kolem 2,5 tisíce metrů. Přístup do osady, ve které žije asi stovka rodin, vede úzkým kaňonem, řečištěm někdejšího vodního toku. Dnes je z něj jen tenoučká stužka a pro vodu museli lidé chodit ke vzdálenému prameni. Dnes vodu do vesnice přivádí 3 kilometry dlouhé plastové potrubí, na jehož stavbě se podíleli i sami vesničané.

"Museli jsme přivážet vodu z daleka, proto jsme rádi, že máme vodojem a dostatek vody pro sebe i naše zvířata," pochvaluje si vesnický stařešina.

Zprovoznění vodovodu jistě vstoupí do dějin Zardalu jako významná událost. Na kamenném podstavci jsou dodnes patrné stopy krve po obětovaném zvířeti a nápis křídou.

"Lidé z vesnice měli takovou radost, že na pumpu napsali daftare Europa, což v překladu znamená kancelář Evropa," usmívá se vedoucí mise společnosti Člověk v tísni v Afghánistánu Věra Exnerová.

Stejně tak jako vesnici Pista i Zardalu sužuje extrémní sucho. Zatímco v Pistě ještě nějaké pistácie, které daly vesnici jméno, zůstaly, v Zardalu, v překladu meruňka, už žádné ovocné stromy nejsou. "Kdysi vesnicí tekl potok a všude rostly ovocné stromy, především meruňky. Přišlo však sucho a stromy zmizely," vysvětluje odborník společnosti Člověk v tísni Feda Jari, který kdysi studoval v Československu.