Chytré hodinky ty klasické nevytlačí. Je do nich zakleto půl tisíciletí, vypráví hodinář

Hodinařina, to je láska k vrtání se v něčem důmyslném a malinkém, nebo je to fascinace lidským umem složeným do malého pouzdra?

Jaromír Ondráček, hodinář a pedagog|foto:Tomáš Černý, Český rozhlas

Jsou to asi průniky všeho, co říkáte. U někoho je to víc snaha něco rozebrat, podívat se tomu na zoubek, pak jsou lidé, kteří jsou sběratelé. V dnešní době internetu jsou schopni vygooglovat kde co, pak přijdou do kurzu a tak trochu se vytahují. Tito lidé poměrně rychle zkrotnou, když přijdou poprvé na dílnu paní mistrové, která jim dá do ruky pilník a pinzetu a oni něco ohnou, zničí nebo ztratí a už to nikdy nenajdou.

Takže pokora je nutná, jako v každém řemesle?

Hodinář pokoru nutně musí mít, protože jinak toho zničí strašně moc, úctu k více než půl tisíciletí starému řemeslu nutně potřebuje. Na druhou stranu potřebuje odvahu, protože se mu dostanou do ruky kousky, které jsou vzácné a raritní a on si musí troufnout do nich lézt.

Čtěte také

Klasické hodinky přežijí, i když nás válcují iPhony, tvrdí světoznámý český hodinář

Kolik žáků jste měli, když přišel masivní nástup digitálních hodinek?

V prvních letech tohoto století jsme měli opravdu bídu a v jednu chvíli to vypadalo, že naše škola zanikne, protože žáků se k nám hlásilo hrozně málo. A mám pocit, že jsme měli jeden rok dokonce pět posledních hodinářů. Takže jsme museli velice intenzivně začít pracovat na náboru, na přesvědčování lidí o tom, že hodináři jsou třeba.

Dnes má kdekdo mobilní telefon a hodinky nenosí, ale pak je na druhou stranu naštěstí obrovská skupina lidí, kteří si zamilují hodinky a kupují si hodinky za velké peníze. Je tady hodně lidí, kteří hledají po svých předcích staré hodiny, a ty také chtějí opravit. Z toho všeho hodináři žijí.

Když jste přežili nástup digitálek, už jste se nebál, když přišly takzvaně chytré hodinky?

Toho se báli především prodejci, ale poměrně brzy došlo k nasycení nadšení lidí, kteří se na chytré hodinky vrhli. A mnoho z nich pochopilo, že do klasických hodinek je zakleto půl tisíciletí vývoje a je nádhera mít něco takového na ruce.

Kdybyste mi měl popsat krásné hodinky, jaké by to byly?

Čtěte také

iROZHLAS

Kulatiny československé legendy. Před 70 lety začal vývoj prvních náramkových hodinek Prim

Jsem zaujatý, nemám rád elektronické hodinky na baterku, mám rád mechaniku, jsem stará škola. A můj obdiv k jedněm jediným hodinkám – třeba legenda českého hodinářského průmyslu, hodinky Orlík. To je pro mě absolutně nedostupná záležitost, bylo vyrobeno všeho všudy asi 300 kusů a jejich cena je dneska astronomická.

Existuje něco jako hodinářský Mount Everest?

Jsem v tomhle trošku zvláštní, ale nemám rád slova jako nej, jediný, nejlepší…  V hodinařině vidím spoustu vrcholů, které další lidé nevidí, nebo o nich vědí, ale nevidí to jako vrcholy. Je to poměrně složitá odpověď a nechtěl bych mluvit o jediné věci. Na stole mám pár kousků, které jsou běžné, přesto na každém dokážu najít něco, co se mi líbí, co je unikátní a zajímavé.

Jak mám poznat u dražších hodinek padělky?

U některých se to poznat nedá, protože padělatelé dokážou vyrobit hodinky, které jsou prakticky k nerozeznání od originálů. A i naši absolventi ve značkových servisech často říkají, že mají sami problém poznat, že mají před sebou padělek.

Někdy je to vidět už ode dveří, ale některý padělek je tak dokonalý, že hodinář, který hodinky denně opravuje, to otevře a není si jistý. Pak se podle výrobního čísla a komunikace s výrobcem posuzuje, jestli je konkrétní kousek padělaný, nebo jestli je to originál.

Proč jsou zrovna švýcarské hodinky synonymem něčeho výjimečného? A uživí se dnešní hodináři? Poslechněte si celý rozhovor.