Cestování je radost, která obohacuje. Nejlepší je pojmout cestu jako cíl, doporučuje moderátorka Objektivu

V televizi působíš přes 25 let. Prošla jsi pozicemi dramaturga, editora a moderátora nejrůznějších formátů – od zpravodajství, ranního i večerního vysílání, vědecko-technických magazínů až po volební speciály. Je něco, co jsi chtěla moderovat, a nemoderovala jsi?

Samozřejmě jsem chtěla moderovat Události, komentáře, což je taková meta pro moderátory. Když se před 10 lety měnila koncepce zpravodajství a měnil se i styl večerního vysílání, byla jsem přizvána na konkurz do širšího výběru. Byla jsem tím nesmírně potěšená. Říkala jsem si, že by to bylo super. Samozřejmě že to nevyšlo. Pak jsem si ale říkala, že je to dobře. Vždyť já bych asi neuměla nechat svoje děti doma. I kdyby to nakrásně tehdy dopadlo, tak bych to prostě nezvládla.

Lidé o tobě říkají, že jsi milá, skromná osoba. Jak se to poslouchá?

Je to příjemné. Až se červenám. Já ale prostě věřím v dobro. Věřím, že každý člověk v sobě má dobro, a snažím se ho najít. Vždycky se snažím vidět i v těch druhých to dobré, protože věřím, že to dobro tam někde je.

Čtěte také

iROZHLAS

Česká televize slaví 70 let. První zkušební vysílání sledovali lidé jen na několika tisících přijímačů

Proč vlastně pořád děláš novinařinu? Co ti dělá v práci radost, i když tam jsou nervy a stres?

Je to něco, co jsem vždycky chtěla dělat. Vždycky mě bavilo psát, fotit, točit. Nabízelo se, že novinařina bude cesta. Strašně ráda se ptám, mám prostě spoustu otázek, všechno mě zajímá a baví mě lidské příběhy. Vlastně mě baví lidi obecně, protože si myslím, že každý má za sebou nějaký zajímavý příběh. A touha zjišťovat informace je přece hlavní podstata novinařiny.

Čím to je, že pořad Objektiv pořád diváky táhne? Každou neděli ho sleduje až 800 000 diváků.

Po pořadu Branky, body, vteřiny a po Večerníčku je to nejstarší pořad. Poprvé se vysílal 11. ledna roku 1987. Je to také první pořad, který se vysílal z virtuálního studia. Na konci 90. let to byl úplný výstřel televizní techniky...

Jak vlastně vzniká dramaturgie Objektivu? Vybíráš si z hromady věcí, nebo si můžeš reportáž objednat?

Tak to nefunguje. Máme širokou síť spolupracovníků, cestovatelů, kteří nám témata nabízejí. Já jsem vlastně s kolegyní taková koordinátorka. Odhadujeme, co by mohlo diváky zajímat. Oni se potom vrátí s natočeným materiálem, ten sestříhají a napíšou k tomu scénář. Nakonec reportáž namluví profesionální hlas.

Co pro tebe znamená cestování?

Cestování je hlavně radost. Obohatí tě. Je to prostě něco, co by každý měl podnikat, protože to dá do života strašně moc.

Čtěte také

Požahán medúzou skončil v Malajsii na ulici. Byla to život formující cesta, směje se lékař-cestovatel

S mým mužem jsme si například říkali, že vidíme, jak nám děti rychle rostou, a že bychom jim tedy chtěli dopřát nějakou prima dovolenou, kterou si budou pamatovat. A tak jsme vyrazili na Bali. Díky reportážím Objektivu mě to tam táhlo dlouho.

Nejlepší na tom bylo, že jsme pojali cestu jako cíl. V pět hodin ráno jsme v pondělí vyrazili  devítkou ze Žižkova na hlavní nádraží, jeli jsme vlakem do Vídně. Pak jsme letěli do Kataru, kde jsme přes noc nasáli jeho atmosféru. Druhý den jsme se přesunuli do Bangkoku, kde jsme také strávili jednu noc, ochutnali jsme street food. A na Bali jsme se dostali až ve středu večer. Vtipné bylo, že přestože tam v červenci v průměru prší jeden den, nám neskutečně lilo. Tím to ale jen začalo. Z celého plánu naší cesty nám nevyšlo skoro nic...

Co Vendulu Krejčovou uchvátilo na Roatanu? A byla by schopná vydat se dnes na cestu kolem světa? Poslechněte si celý rozhovor.