Češi byli v Chorvatsku u zrodu turistického ruchu

Z Jadranu ve střední Dalmácii ční několik ostrovů. Jedním z nich je Vis. V uplynulých desetiletích byl veřejnosti nepřístupný, vládla na něm armáda, ale kdysi býval pro Čechy oblíbeným letoviskem.

U vjezdu do viské zátoky stojí na levém břehu poměrně velká, honosná stavba. V 19. století ji postavila rodina Topićů, ale brzy přešla do českých rukou. Češi ji přestavěli na hotel, který se v první polovině 20. století stal pojmem mezi turisty. Místní obyvatelé ho nazvali Česká vila. Potom ovšem přišla armáda a nyní Česká vila chátrá a vedou se soudní spory o její vlastnictví. Lze jen věřit, že se do jejich vyřešení stavba úplně nerozpadne.

V putování za českými zakladateli turistiky teď po Jadranu přeplujeme na jiný ostrov. Krk patří mezi kvarnerské ostrovy, leží nedaleko od Rijeky a jedním z významných letovisek na něm je Baška.

"To bylo Bohem zapomenuté místo. Tam neexistovaly žádné komunikace, jelo se parníkem, obyvatelstvo bylo velice chudé, pologramotné, se zastaralými zvyky a hygienickými návyky," popisuje Bašku na počátku 20. století Ladislav Chrudina, autor knihy Slečna doktorica o životě české lékařky Zdeňky Čermákové, která právě s Baškou spojila téměř celý svůj život.

Do Bašky přijíždí 16. srpna 1909 ředitel pražské tiskárny Politika Emil Geistlich. Tomu se v Bašce tolik zalíbilo, že se zde rozhodl postavit restauraci a později i první skutečně lázeňský hotel a podílel se na rozkvětu tohoto přímořského letoviska. "Baška se stala známá nejen v Praze, ale v celých Čechách, byla módní záležitostí. Kdo nebyl v Bašce, neznal Jadran. Byla místem, kam jezdili jenom Češi, a místní obyvatelé uměli česky," připomíná Chrudina.

Češi ale nezakládali lázeňská letoviska jen na severu Chorvatska. Přeplujeme teď do Dalmácie. U zrodu Brely jako přímořských lázní stála Máša Chmelíková z Prahy. Ta zde v roce 1932 vybudovala v neobývaném domě u pobřeží penzion Soline.

Češi postavili také hotel Mlini ve stejnojmenném letovisku na jih od Dubrovniku. A zakládali i turistický ruch na poloostrově Pelješac. Před více než 80 lety o tom psali i v místních novinách.

Na konci června 1923 vyrostlo na jedné oribižské pláži 20 krásných pestrobarevných stanů. Nad každým z nich vlála vesele československá vlajka, pod stany byli ubytováni akademici pražské, brněnské a bratislavské univerzity. Celé město přijalo své hosty s velkým nadšením.

A co láká české turisty k cestě do Chorvatska nyní? Kromě opalování se na březích Jadranu a koupání v jeho vodách, což jsou tradiční činnosti českých vnitrozemců, se Chorvatsko stává také základnou pro české jachtaře a potápěče. Je ale potřeba myslet na vlastní bezpečnost.

"Potápění vždycky musí být organizované - tak to není sport, kterým by sportovci něco riskovali. Cílem potápění není zvýšit hladinu adrenalinu, ale prohlédnout si moře. Pro potápění je potřeba povolení, projít výcvikem, takže každý, kdo se potápí s výstrojí, už určité zkušenosti má," říká Robert Zeljak. Podle něj je možné udělat si kurs potápění v Česku nebo v Chorvatsku, ale v každém případě ho potápěč musí mít a zaplatit za povolenku, jinak riskuje pokutu od chorvatských úřadů.

Podobná povinnost, tedy mít zkoušky, platí i v případě, že si chcete půjčit jachtu a jet na ní po Jadranu. Potvrzuje to Pavel Ženčák: "Jsou dvě možnosti. Sám jachtu kormidlovat, pak musí být příslušné oprávnění, takže je potřeba udělat kapitánský průkaz s mezinárodním oprávněním a zajistit si jachtu. Většina lidí si ji pronajímá. Druhou možností je jachta s kapitánem, pak zkoušky nutné nejsou."

Důležité ale je dodržovat veškeré předpisy. Najdou se mnozí, kteří by mohli vyprávět, že při jejich porušování se může dovolená hodně prodražit.