Čeho by se Maďaři nedokázali vzdát?
Rok pomalu končí a řada z nás si jako každý rok plánuje nejrůznější předsevzetí. Našeho spolupracovníka v Budapešti zajímalo, čeho jsou lidé schopni vzdát se na pozadí současné ekonomické krize a recese, která Maďarsko v příštím roce neodvratně čeká. Gregor Martin Papucsek přiznává, že k tomuto nápadu ho přiměl vlastní čin z letošního roku - v červnu se rozloučil s kouřením, kterému holdoval od 18 let.
Neříkám, že průzkum, který bude následovat, je reprezentativním. Ale kde jinde nachází člověk lepší vzorek obyvatelstva než na tržišti a v parlamentu. Takže základní otázka zní:
Čeho byste se zřekli, případně nezřekli, ve svém životě?
Jeden z mužů tvrdí, že pochází z proletářské rodiny, což v maďarštině znamená, že z mimořádně chudé. Trval by na svém každodenním chlebu, dále na nějaké skleničce a cigaretě. Nic víc nechce.
Pojďme ale k politikům, kteří jsou zvyklí chtít naše dobro. V parlamentním foyer sedí mladík. Ani nevím, proč tu vůbec je, vždyť už není ani poslanec. Je to bývalá hvězda socialistů, ale někomu šlápl na prsty a stáhl se - přesněji, donutili ho, aby se stáhl. Dobře udělal, teď podniká, těžko říct v jaké oblasti. Jedno je ale jisté - že něco, přesněji někoho nade vše miluje. Má jediné hobby - manželku. Jí se zříct není ochotný. Je pro něho maximální luxus. Hm.
Vraťme se však na trh. Jsou tu hned tři charakteristické postoje. "Na čem trvám? Spíš na jídle než na oblečení. Oděv je zanedbatelný. Jsem důchodkyně," uvedla respondentka v budapešťské tržnici. "Dokáži se zříct čehokoliv," tvrdí dost strhaný muž. Přiznám se, že to byly ty extrémnější názory.
Na tržiště chodí i lidé, kteří by se za nic na světě nezřekli možnosti chodit do divadla, kina, kupovat si knihy, cédéčka a podobně. "Je pravděpodobné, že nadále budu pít pivo," pokouší se o žert poslanec za opoziční NDF. A ejhle! Tu je buřič z dolní země, organizátor protestní akce soukromých sedláků, poslanec socialistů, zatím. Je to velmi skromný člověk. "Nekouřím, nepiji, nechodím do kasína, nechodím večeřet do restaurace. Akorát jednou v roce jezdím do exotické krajiny. Toho se nemíním vzdát," prohlásil poslanec.
Ó, už se to nadhodilo v nějaké podvratné humoristické relaci, že by se státu vyplatilo, kdyby zaplatili každému politikovi takovou cestu do exotické země, ale akorát cestu tam. Co se týká mě, jednoho bych tu nechal, i když je silný kuřák. Byl předsedou strany liberálů. Za premiéra Gyuly Horna byl ministrem vnitra, v parlamentě vyhrával všechny verbální souboje se svým typickým humorem. Jednou definoval, co je to stres: Stres je, když se vzbudíš tím, jak řveš. Vzápětí zjistíš, že jsi ani nespal.
Ale před rokem si řekl, že toho má dost, bude pouze obyčejný poslanec Gábor Kunce, neboť o něm je řeč. Mohl by být označovaný za vzorového politika, ale jen za tento výrok: "Jediný luxus, který nejlépe využívám, je ten, že nevystupuji v parlamentních diskusích, čehož se nezřeknu ani v budoucnu."
Hodila by se sem nějaká dobrá pointa, ale nepřichází mi na mysl nic jiného než zoufalý výkřik začínajícího poslance: "Neříkejte mojí mamce, že jsem politik. Ona si myslí, že jsem klavírista v bordelu."
