Během krize tu obědvali chudí tramvajáci. Teď si v New Orleans pochutná i Barack Obama

Až na jídelním lístku v New Orleans uvidíte nápis „dressed poor boys“, budete asi zmateni. Co by tak mohla znamenat položka „oblečení chudí chlapci“? Ještě větší překvapení vám asi přinese zjištění, že jde o docela obyčejný sendvič.

Jen několik minut po jedenácté se u pokladny tvoří dlouhá fronta. Objednávky na sendviče se smaženými krevetami tu padají jedna za druhou. Už čtvrt hodiny před otevřením se před dveřmi restaurace Parkway scházejí první nedočkavci.

  • Možná už se vám stalo, že jste si v restauraci objednali originálně nazvané jídlo a pak už jen napjatě čekali, co vám vlastně přinesou. Vsadím se ale, že na položku nazvanou "dressed poor boys" jste ještě
    nenarazili.
    " style="">
    Možná už se vám stalo, že jste si v restauraci objednali originálně nazvané jídlo a pak už jen napjatě čekali, co vám vlastně přinesou. Vsadím se ale, že na položku nazvanou "dressed poor boys" jste ještě
    nenarazili.
    " style="">
    Možná už se vám stalo, že jste si v restauraci objednali originálně nazvané jídlo a pak už jen napjatě čekali, co vám vlastně přinesou. Vsadím se ale, že na položku nazvanou "dressed poor boys" jste ještě
    nenarazili.
0:00
/
3:11

Uvnitř vrcholí přípravy. James krájí poslední bochníky chleba a lamentuje, že má dnes zpoždění. Pokladní Karen mezitím přepočítává další chleby uložené v papírových taškách: „Máme jich asi 30, odpoledne přiveze pekárna dalších 10. V každé tašce je 12 chlebů a z každého bochníku uděláte tři po-boye. To dělá zhruba 1 500 sendvičů za den.“

Po-boye jsou na menu neworleanských restaurací už 86 let. Jejich počátek se dá přesně vystopovat jako máloco jiného. Vše začalo v roce 1929, kdy vrcholila hospodářská krize.

Čtěte také

Další chudák, který potřebuje najíst?

„Řidiči tramvají šli do stávky, protože nedostávali plat. Jeden bývalý kolega jim začal pomáhat a byl také první, kdo dělal po-boye a zdarma je rozdával,“ říká Justin Kennedy ve svém podniku Parkway Bakery and Tavern, nejstarší restauraci, která s menšími přestávkami prodává po-boye už od konce 20. let.

Jak dál vypráví Justin, když k němu hladoví řidiči tramvají přicházeli, vítal je slovy: „Podívej, tady je další chudák, tedy poor boy, který se potřebuje najíst.“ Název už sendviči zůstal.

James krájí poslední bochníky chleba a lamentuje, že má dnes zpoždění

Malebný rohový domek je přes sto let starý. Dnešní majitel tento podnik koupil v 90. letech a dlouho trvalo, než tu opět začaly prodávat sendviče. „Můj strýc bydlel hned vedle a Parkway koupil, aby si zvětšil pozemek. Prostor používal jako sklad pro svou stavební firmu, ale lidé z okolí na něj naléhali, aby znovu otevřel, protože to místo bylo pro zdejší vždy něčím výjimečné,“ přibližuje Justin.

Čtěte také

Když dělník a byznysmen sedí u jednoho baru

Dva roky poté, co okolím znovu zavoněly smažené krevety, přišel hurikán Katrina a restaurace stála nejméně metr ve vodě. Už za tři měsíce restaurace Parkway otevřela znovu a byla oporou všem, kteří se pomalu do zničené čtvrti začali vracet.

Je to těžké vysvětlit, ale tady se člověk cítí jako doma, říká mi několik zákazníků i zaměstnanců. „U nás potkáte každého. Je tady třeba právník nebo byznysmen, který má na sobě oblek za 500 dolarů a sedí na baru v těsné blízkosti obyčejného dělníka, jak jí ten stejný sendvič. Po-boy spojuje lidi,“ myslí si Justin Kennedy.

Dressed poor boys. Možná budete překvapeni, ale jde o vcelku obyčejný sendvič

Něco na tom bude. Když sem jednoho nedělního rána před pěti lety zavítal s rodinou prezident Obama, nebyly kolem jeho návštěvy žádné dlouhé přípravy. Objevil se agent, který se představil jako úředník z hygieny, ale zjišťoval hlavně bezpečnost místa. Za pár minut už seděl Barack Obama u stolu a okolo něj se to hemžilo pravidelnými nedělními hosty. Jaká pocta pro sendvič, který před téměř sto lety vznikl jako jídlo pro chudé.