Během krize tu obědvali chudí tramvajáci. Teď si v New Orleans pochutná i Barack Obama
Až na jídelním lístku v New Orleans uvidíte nápis „dressed poor boys“, budete asi zmateni. Co by tak mohla znamenat položka „oblečení chudí chlapci“? Ještě větší překvapení vám asi přinese zjištění, že jde o docela obyčejný sendvič.
Jen několik minut po jedenácté se u pokladny tvoří dlouhá fronta. Objednávky na sendviče se smaženými krevetami tu padají jedna za druhou. Už čtvrt hodiny před otevřením se před dveřmi restaurace Parkway scházejí první nedočkavci.
Uvnitř vrcholí přípravy. James krájí poslední bochníky chleba a lamentuje, že má dnes zpoždění. Pokladní Karen mezitím přepočítává další chleby uložené v papírových taškách: „Máme jich asi 30, odpoledne přiveze pekárna dalších 10. V každé tašce je 12 chlebů a z každého bochníku uděláte tři po-boye. To dělá zhruba 1 500 sendvičů za den.“
Po-boye jsou na menu neworleanských restaurací už 86 let. Jejich počátek se dá přesně vystopovat jako máloco jiného. Vše začalo v roce 1929, kdy vrcholila hospodářská krize.
Další chudák, který potřebuje najíst?
„Řidiči tramvají šli do stávky, protože nedostávali plat. Jeden bývalý kolega jim začal pomáhat a byl také první, kdo dělal po-boye a zdarma je rozdával,“ říká Justin Kennedy ve svém podniku Parkway Bakery and Tavern, nejstarší restauraci, která s menšími přestávkami prodává po-boye už od konce 20. let.
Jak dál vypráví Justin, když k němu hladoví řidiči tramvají přicházeli, vítal je slovy: „Podívej, tady je další chudák, tedy poor boy, který se potřebuje najíst.“ Název už sendviči zůstal.
Malebný rohový domek je přes sto let starý. Dnešní majitel tento podnik koupil v 90. letech a dlouho trvalo, než tu opět začaly prodávat sendviče. „Můj strýc bydlel hned vedle a Parkway koupil, aby si zvětšil pozemek. Prostor používal jako sklad pro svou stavební firmu, ale lidé z okolí na něj naléhali, aby znovu otevřel, protože to místo bylo pro zdejší vždy něčím výjimečné,“ přibližuje Justin.
Když dělník a byznysmen sedí u jednoho baru
Dva roky poté, co okolím znovu zavoněly smažené krevety, přišel hurikán Katrina a restaurace stála nejméně metr ve vodě. Už za tři měsíce restaurace Parkway otevřela znovu a byla oporou všem, kteří se pomalu do zničené čtvrti začali vracet.
Je to těžké vysvětlit, ale tady se člověk cítí jako doma, říká mi několik zákazníků i zaměstnanců. „U nás potkáte každého. Je tady třeba právník nebo byznysmen, který má na sobě oblek za 500 dolarů a sedí na baru v těsné blízkosti obyčejného dělníka, jak jí ten stejný sendvič. Po-boy spojuje lidi,“ myslí si Justin Kennedy.
Něco na tom bude. Když sem jednoho nedělního rána před pěti lety zavítal s rodinou prezident Obama, nebyly kolem jeho návštěvy žádné dlouhé přípravy. Objevil se agent, který se představil jako úředník z hygieny, ale zjišťoval hlavně bezpečnost místa. Za pár minut už seděl Barack Obama u stolu a okolo něj se to hemžilo pravidelnými nedělními hosty. Jaká pocta pro sendvič, který před téměř sto lety vznikl jako jídlo pro chudé.
