50. léta? Nejen procesy, chceme ukázat, jak obrovsky se proměnila společnost, říká historik o výstavě v Národním muzeu

Když se řeknou 50. léta, úplně první věc, která se vám vybaví...

Jedno slovo: Změna. Proto jsme tu výstavu dělali tímhle způsobem, možná není klasická. První, co by vás napadlo obecně ve veřejném prostoru – procesy, Slánský, Milada Horáková, Toufar... My jsme se snažili vystoupit z těch jednoduchých razítek, byť třeba uprostřed výstavy je obrovská hlava Gottwalda se Stalinem, jako razítko roku 1953. Ale chceme ukázat, jak se během deseti dvanácti let, mezi lety 1948–60 obrovsky proměnila společnost, což žijeme dodnes. Takže za mě je to slovo změna, byť to na 50. léta zní zvláštně.

No právě. Když se řekne 50. léta, většina z nás si vybaví procesy. Ale kromě procesů, uranových dolů a tak dále na druhé straně byla víra v lepší svět, je to tak? Poměrně velký proud entuziasmu, i když asi trochu vylhaného...

Zpočátku určitě. Entuziasmus je tady už po čtyřicátém pátem roce. Spousta lidí myslela, že musí napsat lepší svět, že ho dokáží vybudovat, že už nikdy nebude válka, že bude velká spravedlnost. Slovo socialismus se objevuje už po čtyřicátém pátem, to není až věc komunismu.

Není to jen věc několika intelektuálů, jsou to statisíce a miliony lidí.

Budoucí disidenti, chartisté jako Vlasta Chramostová, Ludvík Vaculík a další vstupují do komunistické strany, mají pocit, že vybudují lepší svět. Není to jen věc několika intelektuálů, jsou to statisíce a miliony lidí. Když se podíváme na členství v komunistické straně ve čtyřicátém osmém, přesahuje milion lidí. Víra v něco lepšího byla, ale jak si to diktatura komunizmu dokáže ohnout na sebe, to už je reálný obraz dějin, ne obraz víry a představ.

Proč jste usoudili v Národním muzeu, že se potřebujeme znovu dívat na 50. léta?

Měli jsme dva důvody. První je jednoduchý – píše se rok 2023 a je výročí roku 1953. Proto je uvnitř výstavy velký Gottwald se Stalinem, máme historické razítko smrti těch dvou lidí, jako kdyby padesátá léta byl rok 1953. Navíc je to ještě výročí měnové reformy.

Čtěte také

Jan Polouček z Post Bellum: V databázi Paměti národa máme tisíce svědectví, jsou mezi nimi i spolupracovníci StB

Řekli jsme si: dobře, využijeme toto výročí a podíváme se na celá 50. léta. Vypadá to, jako kdyby po 53. roce tady nebylo sedm let a najednou přijdou šedesátky. Jaká je druhá polovina 50. let? Jak to funguje po měnové reformě? Jak je to s hospodářstvím? Jak fungují lidé? Jak se změní sociální struktura?

Důvod byl, že je možná dobrý čas a odstup podívat se na 50. léta jinak než jednoduše, schematicky. Aniž bychom popírali ty hrůzy. Jak se teď „hádáme“ o normalizaci, tak na padesátky už je odstup. Přímá paměť je slabší, je čas na analýzu svrchu, podívat se na deset dvanáct let, co to udělalo se společností, co bylo zásadní, jak se která oblast proměnila, co ti lidé žili.

Výstava je docela bohatá i audiovizuálními prvky. Kromě klasických dobových uslyším prý rozhlas bez cenzury...

Což zní jako protimluv v rámci 50. let. (směje se) V atmosféře celé výstavy uslyšíte originální zvuky z 50. let, ale my jsme si v rámci čtyř sekcí výstavy – kultura, společnost, politika a zahraničí – hráli s tím, „co by kdyby“. Občas to ve výstavách děláme, jako alternativní historie.

Chceme ukázat i tomu dnešnímu návštěvníkovi, v jakém demokratickém, svobodném světě žijeme a že zeptat se na věci je normální.

Připravili jsme čtyři kvazireportáže, co by bylo, kdyby tehdejší reportér Československého rozhlasu se mohl svobodně ptát. Tzn., že zajde na ministerstvo vnitra a začne se ptát, kde sídlí sovětští poradci a o čem rozhodují. Zajde za mistrem Seifertem po Sjezdu spisovatelů v roce 1956 a zeptá se: A mistře, proč nepublikujete? Poté, co Seifert nemohl po svém projevu publikovat. Případně zajde do masny a zeptá se řezníka, proč není maso.

Tímto způsobem procházíme jednotlivá období a ptáme se. Na konci jde lesem, krásnou šumavskou krajinou, než dojde k drátům a zjistí, že za dráty je on, a ne to zahraničí. Je to trošku hra na investigativu, ale tím chceme ukázat i tomu dnešnímu návštěvníkovi, v jakém automatickém, demokratickém, svobodném světě žijeme a že zeptat se na věci je normální, zatímco v 50. letech nebylo možné vůbec nic.

Žijeme dnes v něčem padesátky, aniž bychom o tom věděli?

Žijeme. Dalo by se mluvit strukturálně o tom, jak se změnila společnost a bylo by to složité a dlouhé... Třeba náš důraz na rovnostářství je kombinovaný s velkým sociálním cítěním, ale třeba s 50. lety, kdy se společnost tzv. znivelizovala. To je pocit, který ve společnosti přežívá. Nehledě na to, jakým způsobem se chováme k elitám a jak je vnímáme, to taky přinesla 50. léta.

Čtěte také

Kriegel chtěl Únor tvrdý, prosazoval revoluci se vším všudy, říká historik Groman

Ale žijeme v takových drobnostech. Ve výstavě jsme se pokusili o čtyři průlety, kdy si návštěvník musí otočit speciální panel – druhý život 50. let. Třeba ukazujeme, že když si každé Vánoce pustíme Pyšnou princeznu nebo Dovolenou s Andělem, že si pouštíme nejhrubší 50. léta. Kombinace pohádky a dobové propagandy, je to černobílý svět. Můj kolega Martin Groman říká, když byl Slánského proces v roce 1952, v kinech zrovna běžela Pyšná princezna, kde je píseň Ať se skácí, co nám brání v práci. Do toho máte předtím Týdeník o tom procesu. Je to mrazivé.

Jak se během 50. let proměnila propaganda? Proč se Státní bezpečnosti v 50. letech báli i vrchní představitelé? Umíme už přijmout rozporuplnost dějin, nebo pořád hledáme černou a bílou? A jaké muzeum patří podle historika Michala Stehlíka mezi nejlepší? Poslechněte si celý rozhovor.