21.srpen
Naštěstí to byly jenom hromy, které duněly minulou noc nad některými místy naší republiky. A konec konců, byl to jenom hustý déšť, který sem tam zastavil dopravu. V noci před třiatřiceti lety na noční obloze hučela letadla, v ulicích skřípaly pásy obrněných vozů a dopravu na křižovatkách regulovali cizí vojáci.
Kdo tehdy noc na 21. srpna prospal, nechápal, proč na poli před jeho panelákem stojí tanky, z městského rozhlasu zpívá Marta Kubišová a rozrušený hlas vyzývá občany, aby zachovali klid a neprovokovali vojáky Varšavské smlouvy. Několik desítek z těch, kteří provokovali, mají na pomníčcích datum úmrtí 21. srpen 1968. Po třiatřiceti letech se dělíme na pamětníky a generaci těch, která se už v okupované zemi narodila. Rodiče dnešních třiatřicetiletých začasté uvažují jestli to, čemu tehdy věřili a co se dnes nazývá Pražským jarem, bylo to pravé, nebo spíš to levé. Anebo proč vzedmutí národní jednoty bylo tak silné a proč tak rychle zhaslo. Jejich děti začaly přemýšlet o osmašedesátém hned nato, co se nedostaly na vysokou školu. Anebo poté, co jim doma vštěpovali, že o některých věcech se pro jistotu veřejně nemluví.
U stolu jedné pivnice včera večer vzpomínala dvojice třicetiletých mužů. Jeden z nich byl 21. srpna roku 1985 od příslušníka peskován za to, že má na sobě tričko s anglickým nápisem a podobiznou rockového muzikanta. Druhý dal k lepšímu, kterak v ulicích malého města před lety plnili úkoly celotáborové hry. Zasahující příslušník prý nedbal, že jsou z pionýrského tábora. S důrazem na to, že je 21. srpna, zahnal děti zpátky do stanů. Oba hosté se shodli, že po roce 1968 do 89-tého to byla divná doba. Nakonec i oni zaplatili.
