Zuzana Marešová, jedna z takzvaných Wintonových dětí

Zuzana MAREŠOVÁ:
Děkuji vám.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Přenesme se do roku 1939, kde a jak tehdy žila vaše rodina?

Zuzana MAREŠOVÁ:
Moje rodina žila na Vinohradech tady a to byla kdysi velká koncentrace židovská v Praze. V té době Praha byla rozdělena tak třetinově na Češi, Židy a Němce a naši byli smíšené manželství, otec byl Ostravák původem a moje máma z Vídně.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
A když mělo dojít k vašemu odjezdu do Anglie, chápala jste, co se děje, proč musíte pryč od rodiny?

Zuzana MAREŠOVÁ:
Vůbec ne. On totiž, když jsem byla ..., okupace Němci, tak otec odjel do Anglie a zůstala tady matka a s námi, jediný ..., mně bylo 7, takže si toho moc nepamatuju, ale jediný, co si pamatuju, bylo, že mně matka řekla, že pojedu do krásné země, kde rostou nádherné květiny, koupila mi takovou knížku, kde byly namalované ty kytky a říkala vidíš, sem pojedeš. A ještě mám dvě, teda měla jsem dvě starší sestry a my jsme jely všechny tři, máma nás do toho vlaku dostala, ovšem jak, to nevím.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
A měla jste třeba nějaké tajnosti, nějaké zákazy o té cestě mluvit, protože to povolování cest u německých okupačních úřadů tehdy vystavovalo celou akci neustálému dohledu gestapa, určitě se s tím musely dělat veliké tajnosti.

Zuzana MAREŠOVÁ:
Veliké tajnosti, ale je zajímavé, že nejenom moje matka a moje nejstarší sestra, které už bylo 15, ale i příběhy takzvaných mých sourozenců, tedy z Wintonovy rodiny, tak všichni máme stejnou zkušenost, že naši rodiče nechtěli o celé té záležitosti mluvit. Já jsem vůbec netušila, jak jsme se do Anglie dostaly a ty ostatní děti taky ne. To se ..., já vím, že asi 85 % rodičů těch dětí zahynuli, ale ti, co zůstali naživu nebo známý, nikdo o tom nemluvil a je do dneška záhadou a zřejmě to má něco společného s tím, co jste říkala.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Bavila jste se, vy jste měla to štěstí, že vaše rodina za vámi později mohla do Anglie přicestovat, že jste v podstatě žili společně a společně jste se vraceli potom do Československa v roce 45, ale k tomu se teprve dostaneme, ale teď mi řekněte, bavila jste se potom někdy později o tom rodiči, jak to prožívali?

Zuzana MAREŠOVÁ:
Ne, protože já jsem měla legitimaci, na které bylo napsáno Československý výbor pro uprchlíky, dětská sekce. Tak mně bylo jasný, tak prostě máma nás dostala ven přes tenhle ten výbor.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Tedy jste neměli potřebu si o tom třeba vyprávět, co tehdy cítila, jaké to pro ni bylo pustit tři děti někam do ciziny?

Zuzana MAREŠOVÁ:
My jsme nebyli pohromadě. Ono málo lidí si vzpomene, že na začátku války ty lidé, kteří jako odsud prchali, tak neměli v Anglii statut normálního uprchlíka. Byli považovaný, protože území bylo obsazeno Němci, tak byli považovaný za nepřátele a trvalo rok, než získali oficiální statut uprchlíka a v té době nemohli normálně pracovat a jen pomocné práce neměly byt, no, tak ty rodiny se nám musely jako ujmout, ke kterým se, jako zavázaly se k tomu, že nás vezmou. Nejstarší sestra se dala do americké armády, ta prostřední šla do internátu, no, a já jsem šla do tý rodiny, ale otec už tam byl, to máma nás dostala ven.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Ten první dětský transport z Prahy odjel 14. března 1939, poslední 1. září už se nepodařilo odbavit, Sir Winton potom mluvil, že to bylo jedno jeho z největších zklamání, že tyto děti už se mu zachránit nepodařilo. Ale mezitím je těch 669 životů, které se takto skutečně zachránit podařilo. Kterým vlakem jste jela vy?

Zuzana MAREŠOVÁ:
29. července, to byl předposlední vlak. Ještě jel jeden v srpnu, a pak už právě ten v září měl jet, a ten neodjel.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Jaká byla tehdy atmosféra na nádraží?

Zuzana MAREŠOVÁ:
Strašný, to já se pamatuju, přesto říkám, že jsem byla tak malá, tak to bylo hrozné. Já si pamatuju ty obličeje za tím oknem na peróně, jak dospělí všichni plakali, všichni jako, to bylo strašný a byl tam hrozný zmatek, bylo to stísněné, přestože jsme my děti o tom nevěděly, většina z nás dětí si myslely, že jedeme někam na dovolenou, na výlet.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Rodiče to tajili tedy před většinou těch dětí. Poslouchali jste to, co o tom věděly třeba o tom děti, s kterými jste cestovala?

Zuzana MAREŠOVÁ:
Ano, nikdo nic nevěděl. Všichni tam byli pod dojmem dovolená. Ti starší možná, jako ta moje nejstarší sestra, ty možná věděly, o co jde, ale nemluvily o tom.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Jak probíhaly ty poslední okamžiky, co vám říkala maminka třeba, když jste nastupovaly všechny tři děti do toho vlaku?

Zuzana MAREŠOVÁ:
Uvidíme se brzy.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Vůbec nebyl náznak, že se možná neuvidíte, nebo ...?

Zuzana MAREŠOVÁ:
Ne, ne, a to je taková věta, která jako se linula celým transportem.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Všichni ti rodiče se snažili těm dětem do poslední chvíle dávat nějakou odvahu a optimismus.

Zuzana MAREŠOVÁ:
Ano, ano, ano.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Co potom probíhalo ve vlaku? Jak vypadaly vůbec ty prostory, co si z toho pamatujete z té cesty do Anglie?

Zuzana MAREŠOVÁ:
Normální vlak jako býval, ty starý dřevěný lavice, dřevěný nahoře, my jsme to nevnímali, že by to nebylo nepohodlné. My jsme spíš byly jako příjemně rozčílené, že někam jedeme, že pojedeme přes moře, takže jako vnímaly jsme to dobře, až na jednu věc, a to sice, když jsme dojely na německé hranice a jely přes německé území, tak se do vlaku nastupovalo jako celá, prostě fůra těch Němců esesáků i wehrmachtu se psy a chodili prostě těma vagónama a do těch oddělení se dívali, no, dokonce prohledávali zavazadlo, které bylo, a chovali se takovým způsobem, že jsme poprvé dostaly strach.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Dodávaly vám odvahu třeba vaše dvě sestry, bylo to o to lepší, že jste měla aspoň někoho z rodiny s sebou?

Zuzana MAREŠOVÁ:
Já si nemapatuju, já si myslím, že to bylo takové jako celkové, že jsme nebyly jako oddělený jako rodina, ale že prostě ta celková atmosféra, to si pamatuju.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Já vím, že jeden z těch vlaků kdysi, když zastavil v Terezíně, tak tam dlouho stál, protože zřejmě někdo zapomněl z těch dětí doklady a muselo se pro ně jet do Prahy, bylo to velmi napínavé, to nebyl ten váš transport?

Zuzana MAREŠOVÁ:
Ne.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Tak to byla asi taky docela štěstí, že jste ...

Zuzana MAREŠOVÁ:
To určitě.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Byla ta cesta nějak pro vás komplikovaná, nebo vy jste tedy projeli zcela hladce až tedy na ten moment s těmi esesáky a s těmi psy?

Zuzana MAREŠOVÁ:
Řekla bych, že ano, sice na začátku byly nějaké problémy ještě na Wilsonovém nádraží, kde jsem se ztratila jako obvykle. Já mám prý, prý jsem měla na to tendenci se někde vždycky ztratit a vlak se zdržel, než mě našli, ale jinak se nic nedělo. Ale to samé se stalo v Londýně, když jsme potom dojeli na nádraží, tak tam jsem se taky ztratila.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Vy jste měli na krku cedulky se jmény, takže ...

Zuzana MAREŠOVÁ:
Ne, jméno, číslo, číslo.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Číslo. Takže příběh, kdy jsme měla potkat někoho se stejnou cedulkou na krku, ten je vymyšlený?

Zuzana MAREŠOVÁ:
Ne, ten není vymyšlený. To je, já o tom nerada mluvím, protože neznám pravdu. To bylo právě to, jak jsem se na Wilsonově nádraží ztratila a našli mě, já nebudu říkat za jakých okolností, protože já to nemám ověřené, ale ptala jsem se Niciho, tedy pana Wintona jsem se ho ptala, jestli si na to pamatuje, on říkal, že něco takového si pamatuje. A já, když jsem se octla znovu ve vagónu, tak naproti mě seděla holčička, my jsme měly ceduli, na který byly čísla, ale někteří na druhý straně napsaly jména. Ona mě stejné jméno jako já a mně to bylo divné a to bylo to jediné divné, co na tom celým bylo.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Myslíte si, že se někdo prostě pokusil dostat do vlaku jedno dítě navíc na vaše jméno?

Zuzana MAREŠOVÁ:
Nevím.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
A bylo by to třeba vůbec myslitelné? Prošlo by to kvůli dokladům?

Zuzana MAREŠOVÁ:
Určitě.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Víte, jestli by se to dítě opravdu dostalo až do cíle?

Zuzana MAREŠOVÁ:
Víte, já vycházím z jednoho, tenkrát bylo přihlášeno asi 2700 dětí, ty rodiče byli schopný udělat všechno, aby ty děti mohli zachránit, nediví se člověk, že prostě se zkoušelo, zkoušelo se zřejmě všecko možný, já ani nevím, jakou jsem měla výhodu, že jsem se dostala do toho vlaku nebo moje sestry a nebudu o tom uvažovat.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
O životě, který zachránil nástup do Wintonova vlaku, nám vypráví paní Zuzana Marešová, posloucháte Dvacet minut Radiožurnálu. Sir Winton tedy řídil záchranu z Londýna, kde s pomocí své maminky, několika dobrovolníků vyhledával ty adoptivní rodiče, vyřizoval adopce u britských úřadů, získával i příspěvky na kauce, aby bylo možné děti umístit. Do jakého prostředí jste se dostala vy?

Zuzana MAREŠOVÁ:
No, já jsem se dostala do aristokratického prostředí. Čirou náhodou to byla rodina, která to považovala jako za svoji povinnost vůči Anglii pomoci, a tak jako si mě vyzvednul už na tom nádraží v Londýně ten pán, kterému otec, který tam na mě čekal, předal a moje první vzpomínka byla, že jedu ve vlaku a ten pán měl takový papír v ruce, na levý straně bylo napsáno česky "máš hlad, máš žízeň" a takové věci a napravo zřejmě anglické, a tak jsme se domlouvali a to byla moje první, moje první setkání s angličtinou.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Vy jste tehdy anglicky vůbec ani slovíčko?

Zuzana MAREŠOVÁ:
Vůbec ne. Ale za půl roku už jsem zase neuměla ani slovo česky, ani německy.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Takhle rychle člověk zapomíná?

Zuzana MAREŠOVÁ:
No, v tom věku zřejmě ano.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Jak jste se s tím novým životem vyrovnávala? Co pro vás byly takové úplně třeba nejvíc nepochopitelné věci?

Zuzana MAREŠOVÁ:
Já jsem tam nebyla šťastná. To byla rodina, která žila, víte, ta Anglie tenkrát a Anglie dneska, to je nebe a dudy. Tenkrát se velice dodržovaly třídní rozdíly a my cizinci jsme pro tuto klasu nebo tuto třídu těch Angličanů byli něco méně než jejich psi a koně. Ty byli pro ně přednější. Ale nemůžu říct, že jsem strádala, já jsem se měla velice dobře, já jsem měla dokonce svýho koně, na kterém jsem jezdila. Oni byli velice bohatý, oni vlastnili kus pobřeží v Cornwallu a nikdy netrpěli nouzi jako trpěli třeba 85 % všech ostatních Angličanů, v té době byla, ve válce bylo všechno na příděl a jim se mohlo o tom jenom zdát, takže jako jsem po materiální stránce jsem se měla báječně.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Vy jste byla sama, nebo tam ze začátku alespoň s vámi byly i vaše sestry?

Zuzana MAREŠOVÁ:
Ne, nikdo, jenom sama.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
A věděla jste o jejich osudu, věděla jste, kam ...?

Zuzana MAREŠOVÁ:
Věděla jsem o jejich osudu, až když jsem skončila u té rodiny, to bylo za 2,5 roku. Víte, ta rodina, ty neuměli pohladit po hlavě třeba, jedno laskavý slovo, to byl dril, ale to nebylo jenom vůči mně, to bylo i vůči jejich vlastním dětem, to prostě byl taková, to byla taková forma.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Takže najednou v 7 letech vám chybělo jakékoliv jak se říká teplé lidské slovo, pohlazení, cit?

Zuzana MAREŠOVÁ:
Emocionálně to bylo to nejchudší období mého života.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Jak dlouho jste se s tím vyrovnávala, nechalo to na vás třeba nějaké ...

Zuzana MAREŠOVÁ:
Celý život.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Ještě stále to bolí? Co se dělo potom, jak se vám potom podařilo dostat se od té rodiny a začít?

Zuzana MAREŠOVÁ:
Jak jsem říkala předtím, tak, jakmile dostal otec normální statut uprchlíka, tak už mohl mít zaměstnání a protože on byl chemik a byl žádaný a pracoval pro vládu a ve válečném průmyslu, tak s ním šoupali po celé Anglii, kde bylo třeba něco, já tomu nerozumím, co dělal, ale stěhovali se naši mnohokrát a proto jsme taky s nima moc nebydleli. Ale na dvou místech jsme vlastně bydleli jeden čas, to bylo v Londýně a a ve Velšsku a tam jsem chodila i do školy. Bohužel jsem měla tu smůlu, že jsem zažila vždycky to nejhorší, co se týče náletů. Já jsem zažila v Londýně Blitzkrieg a ke konci potom i V Eins a V Zwei tedy ty řízený, tak to jsem v plné míře zažila. Já vždycky vzpomenu, když jsem přijela po válce sem, jak říkali my jsme tady měli hrozný bombardování a já jsem si v duchu tak říkala přála bych ti jednu noc tam.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Vy jste vlastně v tom životě i přesto, jak chudé to bylo citové období, v tu chvíli měla štěstí hned několikrát.

Zuzana MAREŠOVÁ:
Mockrát.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Hned několikrát, minimálně, když vezmeme Wintonův vlak a když se vezme to, že se vám podařilo přežít nálety.

Zuzana MAREŠOVÁ:
My jsme dokonce s matkou vyhazovaly bomby ze zahrady přes zeď na pole, protože to byly takové, co hořely, takový tyčky a to, padaly a máma nám dala rukavice a my jsme to házely přes zeď, aby nezačlo hořet. Vedle sousedům do krytu na zahradě byl přímý zásah, ti umřeli. My jsme spali pod klavírem.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Člověk po takovémhle silném dětství, kdy skutečně unikl smrti hned několikrát, si asi daleko víc váží života?

Zuzana MAREŠOVÁ:
Já mám štěstí, že jsem celkem optimista a tak nějak se dívám na život z lepší stránky. Znáte to pořekadlo, někdo se dívá na skleničku plnou napůl a někdo napůl prázdnou, tak já radši tu plnou.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Vy jste se potom vrátila i s rodinou v roce 45 do Československa.

Zuzana MAREŠOVÁ:
Otec byl repatriován dřív, ale vrátila, ta nejstarší sestra, ta byla americkou armádou velenou do Německa jako do okupační armády po válce a s tou prostřední a s matkou jsme se vrátily a tady už otec pro nás měl byt, protože on byl povolaný kvůli výstavbě chemičky v Neratovicích, takže jako jsme bydleli v Praze a začla jsem, dodělala jsem školu na gympl, nebyla klasifikovaná, protože jsem pořádně neuměla česky, ale já jsem ty poslední rok a půl chodila v Anglii do československého státního internátu, který byl zřízen exilovou vládou.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Takže jste trošičku kontakt s češtinou měla.

Zuzana MAREŠOVÁ:
Měla.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Vy jste pak ve svém životě ještě zvažovala opustit zemi znovu v roce 1968, což znamená, že tedy kromě ohrožení nacisty, kromě toho všeho, co už jste prožila, jste si také užila něco s StB?

Zuzana MAREŠOVÁ:
Bohužel já jsem tím pádem, jak byla moje sestra v armádě, my jsme byli v Anglii, tak jsem byla vyhozená třeba z aerolinií, kde jsem pracovala, já jsem byla v Bartolomějské ulici víc, pomalu víc než doma, na samejch výsleších a bohužel mého otce zavřeli pro protistátní činnost, v padesátých letech byl v Ilavě. No, užila jsem si s nima, ale ...

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Proč jste tedy nakonec neodešla, znala jste jazyky, znala jste život v zahraničí?

Zuzana MAREŠOVÁ:
Víte, já vám řeknu, je za to zodpovědný jeden jediný člověk, a sice moje vychovatelka, když jsme ještě byli v Praze jako děti. Moje matka neuměla dobře česky a abych neměla problémy, tak mně najala vychovatelku. To byla vlastenka, slečna Polová, na ni v životě nezapomenu. Ona byla takový typ člověka jako čtete v románech Nerudy. A ona to mě vštípila prostě to vlastenectví, je to možná starodávný něco takovýho říct, ale já skutečně, já jsem s Prahou spjatá pupeční šňůrou a mně se odtud nikdy už pak nechtělo.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Takže jste nelitovala, že ani v tom 68. jste ten krok neudělala?

Zuzana MAREŠOVÁ:
Byly chvíle, kdy jsem toho litovala, ale nakonec doma je doma.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Sir Nicolas Winton říká mám krédo když něco není nemožné, musí existovat způsob, jak to uskutečnit. Ovlivnila vás ta jeho filozofie?

Zuzana MAREŠOVÁ:
Jistě, on je totiž fantastický člověk. Já mu říkám soukromě /nesrozumitelné/ dědek, protože on je takový poťouchlý, ale velice moudře poťouchlý. Vy třeba sedíte, vždyť ono mu už bude teď v květnu 103.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
103.

Zuzana MAREŠOVÁ:
My sedíme a něco mu někdo povídá, on vypadá, že spí a že nevnímá a to a najednou vám šlehne takovou odpověď, že říká pozor, tomu to ještě moc dobře myslí a on právě měl takové bych řekla, no, ono ho to provázelo celý život, že jo, jenom ta myšlenka, že zachrání ty děti, to nemá každý, a to ho provázelo celý život. A on je pro ..., já jsem kdysi někomu vykládala, že on mi připadá jako, když postavíte domina do řady a to dobro, které on vykonal, byl první kamínek, do kterého ťuknul, no, a to pokračuje dál.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Předsedkyně sněmovny Miroslava Němcová chce potřetí podat návrh na udělení Nobelovy ceny Siru Wintonovi. Kdybyste měla zdůvodnit, proč by ji měl dostat?

Zuzana MAREŠOVÁ:
Já bych řekla takhle člověk, kterému absolutně nic nebylo do dětí v Československu, který měl namířeno na lyžování do Alp a najednou ho chytne něco takového a zničehonic udělá takovou věc, že zachrání dneska už 6 tisíc lidí, tak kdo jiný by to měl dostat?

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Zuzana Marešová byla hostem Dvacet minut Radiožurnálu. Díky za váš čas. Na slyšenou.

Zuzana MAREŠOVÁ:
Na shledanou.

Štěpánka ČECHOVÁ, moderátorka:
Od mikrofonu Radiožurnálu se loučí Štěpánka Čechová.

Autorizovaným dodavatelem doslovných elektronických přepisů pořadů Českého rozhlasu je společnost NEWTON Media, a. s. Texty neprocházejí korekturou. Zvukové záznamy Ozvěn dne, Dvaceti minut Radiožurnálu i dalších zpravodajských a publicistických pořadů si můžete poslechnout v iRadiu.

Pokud se chcete našeho hosta na cokoli zeptat, dotaz mu můžete zaslat prostřednictvím mailové adresy 20minut@rozhlas.cz. Na otázky napsané do diskusního fóra bohužel hosté nemohou reagovat.