Znáte zásady společenského chování?

Ladislav Špaček: Určitě. Stačí drobné detaily a v tu chvíli, s kým máte co dočinění?

Tak to je určitě dobře znát etiketu, jak jsme o tom mluvili v počátku. Ale pojďme k posluchačským dotazům. První posluchač se ptá, kdo vstupuje první do výtahu? Žena nebo muž? On si myslí, že muž, ale chce se přesvědčit.

Ladislav Špaček: To pravidlo není určeno podle přednosti, ale říká, že muž musí zajistit, aby žena mohla bezpečně nastoupit. Jestli muž nechá ženu nastoupit okamžitě poté, co se dveře otevřou a tudíž nehrozí nebezpečí, že by ji sevřely a muž je ten druhý, kdo už trochu riskuje, tak to je první možnost. Druhá možnost je, že muž nastoupí jako první a stiskne třeba tlačítko, otevřené dveře tak, aby ty dveře zůstaly pootevřeny a nebo se mezi ně postaví a zabrání vlastním tělem tomu, aby dveře ženu nesevřely.

Když jsme u těch technických věcech. Jak by to bylo u tak zvaného páter nosteru, který neustále krouží dokola?

Ladislav Špaček: Do páter nosteru nastupuje nejprve žena, protože je to pro ni komfortnější a muž se musí snažit, aby se stihl ještě dostavit za ní. Pokud ne, tak použije ten další výtah.

Další posluchač se ptá, když muž vchází do místnosti, sundává klobouk. To je jasné, ale jak je to prý třeba s basebalovou čepicí, kšiltovkou?

Ladislav Špaček: Muž sundává jakoukoliv pokrývku hlavy. Ty basebalové čepice a kšiltovky vypadají, že je mají lidé přirostlé k hlavě, ale není tomu tak. To znamená, že si je musí sundat stejně tak, jako si dříve pánové sundávali klobouky.

Posluchačka se ptá, jak je to se lžičkou od tatarky? Kde má správně být? Jestli má ležet na talířku a ubrousek u toho nebo na ubrousku? Takto zní ten dotaz.

Ladislav Špaček: Jestli je tatarka podávána na nějaké misce s podšálkem, vždycky lžičku odkládáme na podšálek. Taky se třeba u bujónu nebo u polévky, kterou dostáváme třeba na misce s podšálkem, tak je to třeba u kávy, u čaje, že lžičku odkládáme na podšálek a tak je také odevzdáváme. Stejně tak je to u tatarské omáčky na podšálku. Ubrousek v tom případě není zapotřebí, ten tam nehraje žádnou roli.

Pane Špačku, jak je to s obutím v létě? Může přijít muž do zaměstnání v sandálech? Od kolegyně, která sbírala dotazy tu mám poznámku, posluchač pracuje v kanceláři.

Ladislav Špaček: No to by byl neuvěřitelný skandál. Takového člověka bych okamžitě propustil. Muž nemůže nikdy v tak zvaném byznys dres, to znamená tedy oblečení do zaměstnání, přijít v sandálech. Musí mít na sobě sako, kalhoty, může mít oblek. K obleku nosíme pouze šněrovací boty. Může mít třeba k saku a kalhotám mokasíny, semišové boty, ale nikdy ne boty sportovní, nějaké tenisky, botasky a rozhodně ne nikdy sandály. To jsou pouze boty pro volný čas.

Paní Dagmar Kuncová se ptá, jestli je považováno za slušné říkat při loučení jen nashle? Setkává se s tímto pozdravem dost často. Nelíbí se jí. Ptá se, jestli není spíše ona sama staromódní?

Ladislav Špaček: No tak je trošku staromódní. Dnes je taková tendence. Ty dlouhé výrazy zkracovat a to je, myslím, stejný proces, který probíhá i třeba na Slovensku. Tam se říká místo doviděnija, dovi. V Maďarsku místo vysontláž se říká vysontla. Je to trošku neformální, takže nedovolil bych si to například vůči zákazníkovi v obchodě a nebo při jednání na přepážce nebo při nějakém formálním jednání. Ale mezi lidmi v přátelském styku je to naprosto v pořádku.

Mně teď napadlo, jestli je vhodné říkat třeba sbohem?

Ladislav Špaček: Ne, ne, to už je velmi zastaralé. Řekněme, že to je spisovné, ale knižní.

Posluchačka Alena Novotná se ptá, jestli je slušné mít při konzervaci s někým jiným ruce sepnuté za hlavou. Prý se s tím často setkává.

Ladislav Špaček: Ne, tak takhle si umím představit Miloše Zemana na Vysočině, když hovoří s nějakým svým kamarádem na chalupě. Ale určitě ne při jakémkoliv jednání nebo setkání, v restauraci. Ne, to je pouze takové chalupářské posezení a to velmi neformální a jenom ve společnosti velmi dobrých přátel.

Už jsem jednou poznamenal, že toto je asi nevyčerpatelné téma. Ale bohužel musíme se rozloučit. Takže závěrečná otázka ve vašem tématu pro dnešek. Paní Činčlová se domnívá, že lidé neumí jíst příbory. Všude prý v restauracích vidí, že lidé, promiňte a teď ocituji, jak ona se vyjádřila, spíš žerou, než by slušně jedli. Dalo by se stručnou formou říci, jak správně držet příbor a jak jíst?

Ladislav Špaček: Paní Činčlová má pravdu. Málo kdo umí dobře jíst příborem. Příbory držíme tak, že střenky, tedy držadla, jejich konce opíráme o středy dlaní. Ukazováčky tlačíme na horní části jak nože, tak vidličky, abychom vyvinuli příslušnou sílu a pozor při společenském stolování. Vždycky držíme vidličku hroty dolů. To znamená, že napíchneme, ukrojíme a s hroty dolů neseme do úst. Jestli vás napadne, že se při tom moc dobře nenajíme, tak je to asi tak pravda. Při společenském stolování tam nejsme kvůli tomu, abychom se najedli.

Tak skoro už se blíží čas večeře a možná, že už někdo dostal chuť k jídlu, jak vás poslouchá. Děkujeme za rozhovor a přejeme hezký den. To byl Ladislav Špaček. Nashledanou.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.