Zima, vlhko, brouci. Chybí topení, elektřina jde jen večer, stěžují si Romové z vyhořelé slovenské osady
Ničivé tornádo, povodeň, velký požár nebo zemětřesení, to jsou důvody, kdy vlády a úřady každého civilizovaného státu okamžitě začnou pomáhat svým občanům. Je tu ale pár výjimek. Například ve slovenské vesnici Telgárt pod Nízkými Tatrami vyhořela v červenci část romské osady a sto dvacet lidí včetně třiceti dětí se ocitlo na ulici. Obec jim zajistila vojenské stany, ve kterých ale žijí dodnes. Bez vody, bez sociálního zázemí a bez tepla. Pomoc je přitom stále v nedohlednu.
Slovenská vesnice Telgárt leží pod Nízkými Tatrami v nadmořské výšce skoro 900 metrů. V noci začíná mrznout, brzy nasněží. Na jejím okraji stojí šest stanů, v každém spí kolem dvaceti lidí včetně malých dětí.
„Jsme taky lidé“
„Je tu zima a vlhko, děti tady mrznou, musíme je pořádně obléct a dávat jim na hlavu čepice,“ popisuje podmínky života po požáru Irena Hlaváčová, jedna z mála obyvatel osady ochotných mluvit na mikrofon. „Ostatní se stydí mluvit, ale nevím proč, za pravdu se nemají proč stydět,“ dodává.
Sousedka paní Ireny mezitím opodál připravuje k obědu smaženici. Houby jsou zadarmo, usmívá se matka osmi dětí. K jejich nakrmení ale bude malá miska sotva stačit. „Rozdělím jim to a dám na chleba,“ vysvětluje.
Obyvatelé improvizované osady mají k dispozici celkem pět chemických toalet. Pro sto dvacet lidí opravdu žádný luxus. „Jsme taky lidé, je tu zima, děti nechtějí vstávat. Máme tu velké chrobáky a taky mravence. Není ani kde vařit. Elektřina jde jen večer,“ stýská si obyvatelka dalšího ze stanů.
„Bílým by se to nestalo“
Místní Romové nepochybují, že kdyby se ve stejné situaci ocitli jejich bílí spoluobčané, úřady by se o ně postaraly rychleji a lépe. „Není o čem mluvit, to by se řešilo hned druhý den. Ale tady se to neřeší,“ přikyvuje Daniel.
„Čekali jsme, že nám schválí nějaké peníze nebo dotaci. Na začátku to bylo dost zvláštní. Proč stát není schopný zabezpečit tyto věci a proč máme se vším tak velké problémy?“ ptá se Jozef Štajer, první romský starosta Telgártu.
„Říkám to upřímně, protože tak to prostě je. Kdyby šlo o majoritu, tak je všechno vyřešené během týdne. Už by tam byly unimobuňky, všechno. A každý by se o to zajímal,“ myslí si starosta, který je ve funkci teprve rok.
Řešení do konce října
„Je to smutné. Máme tady Ukrajince a různé utečence, kteří mají všechno zajištěné. A stojí to miliony, miliardy. A pak tu máme obyvatele našeho státu, kterým se stane takováto tragédie, a nikdo se nad tím nepozastaví. Každému je úplně jedno, co bude,“ uzavírá Jozef Štajer.
Podle ředitelky Úřadu zplnomocněnce pro romské komunity Ivety Duchoňové stát zajistí unimobuňky včetně všech výběrových řízení a dalších povolení do konce října nebo začátkem listopadu. Rodiny s dětmi tak získají střechu nad hlavou zhruba čtyři až pět měsíců po požáru.
