Žiji v chudé čtvrti

Když se Berlíňané nebo zahraniční kolegové při seznamovací konverzaci dozvědí, že bydlím ve čtvrti Pankow, uklouzne jim nezřídka slovíčko: „Proč..?!“ Je to vcelku logická otázka, protože někdejší čtvrť východoněmeckých prominentů, byť má i své nádherné, vilové části, neoplývá právě nejlepší reputací ani krásou.

Typický mužský obyvatel čtvrti má v uších dvě a více náušnic, zatímco ženy a dívky se většinou bez ohledu na počasí a váhovou kategorii natřásají v bílo-růžových kreacích a mizí v oblacích cigaretového dýmu. Na Pankowě máme celkem slušnou úrodičku neonacistů a značné procento dlouhodobě nezaměstnaných.

V nedávné studii v deníku Berliner Morgenpost byla dosti široká oblast kolem mého bydliště vyšrafována červeně. Vysvětlivky potvrdily mé očekávání: Čtvrť, kde sociální situace zůstává stejná nebo se zhoršuje.

Snad dva dny poté zazvonili u dveří dobrovolníci Červeného kříže, kteří žádali o příspěvek na provoz jejich organizace. Po odrecitování povinné úvodní formulky zněla jejich další slova: "My víme, že nejsme zrovna v bohaté čtvrti..."

Při nákupu v místním supermarketu se manželce stalo, že ji u pokladny prodavač přátelsky až soucitně upozornil, jestli se pořádně podívala, kolik že ten marcipánový likér vlastně stojí. Podtext byl jasný. Není obvyklé, že si tu někdo kupuje dražší zboží.

Korunu všemu nasadil dopis od vydavatelství časopisu Der Spiegel, který už třetím rokem odebírám. Skutečnost, že jsem ho našel vždy v neděli dopoledne nebo někdy dokonce v sobotu ve schránce, tedy dřív, než je Spiegel standardně k dostání v trafice, byla pro mě malým potěšením.

Od příštího týdne však svým oblíbeným časopisem budu moci listovat až v pondělí. Ve velmi zdvořile formulovaném psaní totiž stojí, že Herr Hošek bohužel bydlí ve čtvrti, kde se nedělní distribuce absolutně nevyplatí. Ale to nevadí. Já mám totiž stejně Pankow rád.

Z Berlína Jiří Hošek, Český rozhlas