Žiguli - nejdřív to byl hotel, až potom auto
Potkat na českých ulicích Ladu-Žiguli už je téměř rarita. Ne tak v Rusku nebo postsovětských republikách: Žigulík patří zejména na venkově stále k možnostem, jak si levně opatřit vlastní auto. Byť i to by se mohlo změnit. Automobilka Avtovaz se potýká se stále hlubšími problémy - lady nejdou na odbyt. Finanční krize obyvatele města Toljati, kde automobilka sídlí, rozhodně nešetří. Žigulíkem se ale stále svezete a dokonce v něm můžete i přespat.
Hotel Žiguli stojí na hlavním náměstí 700tisícového Toljati. A na první pohled toho se jmenovcem na čtyřech kolech nemá moc společného. Na ten druhý, v tomto případě spíše poslech, už je jasněji. Zvuk obstarožního výtahu vás rozhodně nenechá na pochybách. Zdviž, která má i po rekonstrukci zjevně svá nejlepší léta za sebou, vás spolehlivě zaveze do minulosti, kde se osud obou Žigulíků protíná.
"Hotel se začal stavět v šedesátých letech společně s prvními domy ve městě, aby měli kde bydlet cizinci, kteří sem pojížděli stavět Avtovaz," vysvětluje mi vedoucí 7patrového hotelu Věra Zamyckaja. A zároveň hrdě dodává: "Hotel byl první Žigulík. Své jméno dostal dávno předtím, než proslulá Lada spatřila světlo montážní linky." A odkud se tedy název vzal?
"Tak tohle jsou Žigulovské vrchy," ukazuje rukou ke zvlněnému obzoru padesátník Vladimir Lebeděv. "A té vodní ploše, co je pod námi, říkáme Žigulovské moře," dodává. Řeka Volha, na jejím břehu sovětští budovatelé Toljati postavili, se tu rozlévá do šířky několika kilometrů. Obrovská vodní plocha, pokrytá stále ještě pevným ledem, působí při západu slunce skutečně poeticky. A zjevně je místem, kam chodí zdejší lidé zapomenout na poněkud bezútěšné řady paneláků rozeseté podél rovnoběžných ulic města, jež bývalo sovětským vzorem.
Na krásu místní přírody poukazuje i sociolog Sergej Djačkov. Jak ale hořce dodává, i ona musela budovatelskému úsilí padesátých let ustoupit.
"Na místě, kde teď jsme, v Toljati, dřív nikdo nebydlel. Původní město se jmenovalo Stavropol na Volze. Dnes jsou jeho zbytky pod hladinou, přesně tam, kde se řeka rozlévá do takové šířky. V 50. letech řeku přehradili a historické město muselo ustoupit. Pár obyvatel, kteří tam bydleli, přemístili z Žigulovských vrchů o několik kilometrů vedle, do nového města, které dostalo jméno po šéfovi italské komunistické strany Palmiru Togliattim," vysvětluje Sergej Djačkov.
V devadesátých letech se prý konalo referendum o možnosti návratu historického názvu, většina ze současných sedmi set tisíc obyvatel, kteří se sem sestěhovali od šedesátých let za prací, si ale vybrala italskou variantu. "To víte, uším mnoha ruských lidí to zní lépe," ironicky se usměje sociolog.
K deseti, ba dokonce statisícům nově příchozích, kteří do Toljati a bran Avtovazu přišli od šedesátých let, patří i řidič Voloďa. A stejně jako mnozí další je i on na své bydliště patřičně hrdý. O to víc v dobách ekonomické krize, která v Rusku kosí, co může - všechny jistoty posledních let, včetně obří automobilky, z jejíchž útrob před lety vyjel první Žigulík.
Sedíme v mladší sestře proslulého sovětského auta, Ladě Kalině, a díváme se na zasněženou řeku a zalesněné kopce na protějším břehu. "Když se řekne Žiguli, já si vždycky vybavím tenhle pohled," říká padesátiletý Rus a dodává: "Žigulík jsem potkal všude, kde jsem byl - od Ázerbajdžánu, přes Kazachstán až po Dálný východ, ale takovou krásu jako tady jsem neviděl nikde."
