Zemřeli jako vítězové. Těch sedm kluků vybudovalo obrovský vzor, říká o padlých výsadkářích Eduard Stehlík
Byl pro český národ významnější život a odvážný čin Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše, nebo způsob, jakým spolu s dalšími výsadkáři 18. června 1942 zemřeli? Poslechněte si, jaký názor si během let, po které se historii československého odboje věnuje, na tuto otázku udělal vojenský historik a ředitel Památníku Lidice Eduard Stehlík.
Jakou roli sehráli při dobývání kostela lidé, kteří s ním byli spojení – biskup Gorazd nebo kaplan Vladimír Petřek?
Biskup Gorazd prakticky vůbec žádnou, ten se tady neobjevil. Ale šlo o dva lidi zatčené těsně před samotným útokem – o Václava Čikla a Vladimíra Petřeka, kteří byli dovezeni gestapem přímo sem. Ale bylo to jenom kvůli, řekněme, nucení, aby vyzvali parašutisty, ať se vzdají. Je jednoznačně zaznamenáno Petřekovo vyjádření, že hovořil v té třetí osobě: „Tady mi říkají, abych vám vyřídil, že se máte vzdát.“
Čtěte také
Oba dva v té době už byli ztýraní, oba dva si uvědomovali, že je to zřejmě konec všeho. A osobně si myslím, že speciálně třeba Janu Kubišovi právě při pohledu na ztýraného Vladimíra Petřeka, kterého gestapo před sebou tlačilo, když vstupovalo poprvé do chrámové lodi přes byt kostelníka Karla Loudy, muselo dojít, že je všechno ztracené.
Bylo jasné, že musel někdo promluvit a že tím pádem gestapo jde na jistotu. Že to není o tom, že by se náhodou někdy ve čtyři hodiny ráno šel někdo projít po Resslově ulici. Takže tam už to bylo všechno špatně.
Vítězství, nebo prohra?
Asi ten příběh vnímáme tak, vzhledem k tomu, že těch sedm mužů zemřelo – částečně vlastní rukou, částečně ne –, jako že vlastně ten svůj boj prohráli…
Já to tak nevnímám!
Chtěl jsem právě říct, že minimálně z pohledu Němců, kteří pravděpodobně velice toužili po tom, aby některé z nich dostali do rukou živé, aby je mohli použít z mnoha různých důvodů… Jak hodně se vlastně snažili, aby někdo z těch sedmi mužů přežil?
Myslím, že tam byla eminentní snaha od samého počátku, aby jim padli do rukou živí. Dovedu si představit možná ještě masivnější nasazení nějaké techniky, nebo spíš zbraní, kdyby jim šlo jenom o to, je zabít.
Když se dívám na 27. květen, na atentát, a dívám se na 18. červen, tak se přiznám otevřeně, že mám trošku problém s tím, který den je pro mě významnější. Sedmadvacátý květen určitě z hlediska pozdějšího mezinárodního uznání Československa nebo oduznání Mnichovské dohody, obnovy Československa téměř v těch předmnichovských hranicích. Takže možná atentát ve vztahu k zahraničí.
To jejich poslední: „Nikdy, nikdy!“ a „Češi se nevzdávají!“ na výzvy ke kapitulaci, to promlouvá doteď.
Eduard Stehlík
Ale 18. červen beru jako nesmírně silné datum a nesmírně silnou věc směrem k nám dnes. Těch sedm kluků vybudovalo obrovský vzor. A přestože tady umírají pár metrů od nás, tak z toho vychází jako vítězové. Nejenom, že nacistům znemožnili je jakýmkoliv způsobem propagačně využít, ale to jejich poslední: „Nikdy, nikdy!“ a „Češi se nevzdávají!“ na výzvy ke kapitulaci, to promlouvá doteď.
Na jednom pomníku kousíček od Horních Radslavic, kde se narodil tatínek Jana Kubiše, je v kostele takový nápis, který jsem si zapamatoval. Použil jsem ho i ve své knížce: „Ten, kdo položí život za vlast, nezasluhuje smrt, ale nesmrtelnost.“
Oni se opravdu těma nesmrtelným a stali. Důkazem je to, že tady dnes o nich mluvíme.
Celý rozhovor si můžete poslechnout v záznamu třetí hodiny vysílání živé zpravodajské rekonstrukce Operace Anthropoid – Krypta.
Více o tématu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
