Zemřela Emilie Machálková, která za holocaustu unikla nejen smrti, ale i nucené sterilizaci
V neděli se ve věku devadesáti let zakončila životní pouť Emilie Machálkové, která pocházela ze známého romského rodu moravských Holomků. Jako jedna z mála z rodiny přežila holocaust, unikla nucené sterilizaci a po válce založila rodinu a věnovala se hudbě. O svých životních zkušenostech a osudu své rodiny začala v důchodovém věku aktivně přednášet a její vzpomínky jsou zachyceny také v knize Memoáry romských žen v části Elina – Sága rodu Holomků.
Dokud jí to věk a zdravotní stav dovolovaly, zpívala na různých akcích a také na každoročních pietních aktech v místech bývalého protektorátního tzv. cikánského tábora v Hodoníně u Kunštátu. Emilie Machálková, přezdívaná Elina, se narodila 25. listopadu 1926. Její dětství bylo prodchnuté krásou a pokojem – dokud však nepřišla válka.
„Já jsem se narodila v rodině mého dědečka ve Svatobořicích u Kyjova v srdci Moravského Slovácka, kde se všechno úžasně slavilo. Když mi bylo 7 let a bratrovi 8, odstěhovali jsme se do Nesovic a dá se říct, že to nás zachránilo od koncentráku. Ale každé prázdniny (tenkrát jsme měli hodně prázdnin, na každého svatého byly nějaké) jsem sama od osmi let jezdila pět zastávek do těch Svatobořic. Takže prázdniny jsme většinou trávili u babičky a u dědečka ve Svatobořicích, kde byli čtyři maminčini bratři, jeden z nich byl prokurátor, byli už ženatí a měli také děti. Ale bohužel mi bylo 16, když to skončilo, když je sebrali a 33 Holomků z nejbližší rodiny tam zůstalo.“
Po německé okupaci musela Elina opustit školu a nastoupit do továrny ve Slavkově. Starosta Nesovic se zasloužil o to, že byla společně s rodiči a sourozenci vyjmuta z transportu. Z dalších členů rodiny se podařilo zachránit tříletou neteř Růženku.
„Nás zachránilo, že jsme bydleli v těch Nesovicích a že za nás s Gestapem bojoval pan starosta, který nás z toho dostal. Ale persekuce byla strašná. Nedostávali jsme potravinové lístky, nic. Celá obec se o nás starala. Já jsem měla kamarádku od největšího sedláka v obci. Byla u nás Růženka, kterou jsem si z těch Svatobořic v noci odvezla k nám. To byla dcera maminčina nejmladšího bratra, bylo mu 28 let a jeho ženě taky. Sebrali je a už se nevrátili. A oni Růžence nosili věci, aby holčička měla všechno a vůbec celá obec s panem starostou by nás nenechali umřít hlady. Ale řeknu Vám, že těch pět let bylo strašně moc smutných. Já jsem byla od 14 let nasazená do továrny, mého bratra už v roce 1939 vyhodili ze školy.“
Závěr války strávila Elina v úkrytu.
„Když mi bylo 18 let, dostala jsem zprávu z brněnského Gestapa, ať se připravím a přijedu určitý den do Brna do nemocnice, že budu sterilizována, aby se nerodilo více méněcenné cikánské rasy. Mně bylo 18, půl roku už jsem chodila se svých chlapcem, s mým nynějším manželem. Jela jsem do práce, plakala jsem, nebyla se mnou řeč. Pracovala jsem ve Slavkově u Brna, ředitel si mě zavolal a povídal: Co je? Zase koncentrák, nebo proč pláčeš? To bylo v srpnu 1944. Přečetl si ten dopis a říkal: Co blázníš, to si přece nenecháš dělat! Seber se, někam se schovej, Němci už stejně prohrávají, utíkají, bude konec války. A jedna teta, která nebyla Romka, žena maminčina bratra, který byl v koncentráku, zrovna byla u nás. Měla maminku v Olomouci a ta mě v noci odvezla, zatemnili sklep v pavlačovém domě, kde bylo moře lidí, a nikdo nevěděl, že jsem tam byla pět měsíců až do ledna 1945 ve tmě zavřená, schovaná. Kdybych měla jít na sterilizaci, tak jsem se otrávila. To bylo to nejhorší, co jsem v těch letech prožila.“
O to víc si pak paní Machálková vážila rodičovství.
„Po válce jsem chtěla jít studovat buď na konzervatoř, nebo na práva. Mého bratra okamžitě v září 1945 připustili k maturitě a odmaturoval s vyznamenáním, udělal zkoušky na tu politickou a sociální školu a hned studoval. I já jsem chtěla studovat, ale bohužel jsem byla těhotná. Všichni do mě hučeli, hlavně ten strýc prokurátor: Já mám doktora, prosím Tě, dej to pryč, musíš jít studovat! Kdepak, my jsme se zatvrdili, naši rodiče se na nás naštvali, ale my jsme řekli: Ne, chtěli mě před rokem sterilizovat, ne! Odjeli jsme do Frývaldova, do dnešního Jeseníku do pohraničí, a začali jsme spolu žít. Mně bylo necelých dvacet let a manželovi dvacet, když se nám narodila dcera a jsme šťastní.“
Nakonec měla Emilie Machálková čtyři děti a řadu vnoučat a pravnoučat. Poslední rozloučení s touto pozoruhodnou ženou se uskutečnilo včera v brněnském krematoriu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.