Ze strachu před jaderným útokem nechal Tito zbudovat rozsáhlý podzemní bunkr

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Co s bunkrem bude dál, zatím není jasné

Bývalý jugoslávský vládce Josip Broz Tito svou zemi kormidloval v neklidných dobách studené války. Založil proto Hnutí nezúčastněných. Velmi se bál jaderného úderu, ať už ze Západu, nebo z Východu. V případě nukleárního konfliktu se mělo celé velení Jugoslávské lidové armády a vedení státu uchýlit do bosenských hor, kde Tito nařídil vykutat obrovské bunkry – hotová podzemní města.

Z nenápadného otvoru, který vypadá jako obyčejná garážová vrata, fouká studený vítr. Starosta obce Nové Goražde Darko říká, že neví, jak dlouho uvnitř vydržíme při teplotě čtyři až pěti stupňů.

Musíme si obléci bundy. „Jsou tady tři vchody. Čtvrtý vchod je pro kamióny,“ ukazuje Darko.

„Armáda vysadila smrky, aby protiatomový kryt od cesty zamaskovala. K místním lidem nikdo nesměl na návštěvu, aniž by ho nahlásili policii a vojsku. Každý musel mít povolení,“ vypráví starosta.

Bunkr mohl na šest měsíců poskytnout azyl 700 lidí

Vybaveni lampami a bundami vstupujeme do rozsáhlého podzemí nedaleko východobosenského Goražde. Kdysi tu stávala železná protiatomová vrata pro případ jaderného útoku na Jugoslávii.

„Pánové, tady jsem byl naposledy s generálem Ratkem Mladičem a potom už nikdy. Ani Mladič o bunkru nevěděl, musel jsem mu ho ukázat,“ vzpomíná Novica, který za války bydlel hned vedle.

Armáda se vchody snažila pečlivě maskovat

Výstavba tunelu stála 4,2 miliardy dolarů. Stavěl se pět let.

Uvnitř musíme dávat pozor, kam šlapeme. Dole jsou totiž otevřené šachty. V případě války tady mohla fungovat muniční továrna.

„700 lidí tady mohlo pracovat šest měsíců po atomovém výbuchu, aniž by museli ven. Měli tady ventilaci, klimatizaci a třífázové elektrické vedení,“ popisuje můj průvodce.

Nikdo neví, jak dlouhé vlastně chodby jsou

Pod podlahou protéká potok čisté vody, která mohla obyvatele krytu zásobovat po řadu měsíců. Někde v labyrintu se nachází i Titova osmiúhelná rezidence. Nalevo od nás jsou záchody a kompresní stanice pro ventilaci.

Hlavní chodba je široká asi deset metrů a vysoká čtyři metry. Celý podzemní prostor osvětlovalo devět tisíc zářivek. Měli tu vlastní agregát, který je dodnes plně funkční.

Veškeré zdejší zařízení lidé rozkradli v průběhu války a krátce po ní

Stoupáme o dvě patra výš. Na zemi jsou kaluže motorové nafty a olejů. Pobyt v těchto prostorách tak je ze zdravotních důvodů nutné omezit na minimum.

Vstupuji do komínu. Jde vlastně o obrovskou šachtu – únikovou cestu pro případ nenadálých situací. Vede 300 metrů směrem nahoru a končí kdesi v kopcích. Z hlubin šachty slyšíme ozvěnu. Ze stropu mi kape na hlavu voda, která stéká z hor.

Nikdo neví, jak dlouhé tyto chodby jsou. „Ztratili jsme mapu,“ rozhazuje rukama Novica. Zdá se, že dobrodružství začíná. Absolutně netuším, kudy jsme do tohoto labyrintu přišli a kam vlastně směřujeme.

Nejde o běžnou atrakci pro turisty

Při bloudění narazíme dokonce na tělocvičnu. Dole jsou dveře od výtahu, který teď samozřejmě nefunguje. Pokud by byl v provozu, vyvezl by nás o dvě patra výš.

Ani místní netuší, co se v horních patrech nachází. Jejich návštěva by zřejmě byla trochu nebezpečná.

Bez průvodce se dovnitř nedostanete

To už neprocházíme tunelem, ale obrovským sálem vysokým více než deset metrů, kudy mohly projet i tanky a těžká vojenská technika. Jeho délka se dá odhadnout na dvě stě tři sta metrů. Do šířky má zhruba dvacet metrů.

Nejde o atrakci pro turisty. Člověk se sem dostane pouze s místním průvodcem. Dá se to domluvit dole ve vesnici.

Obyvatelé podzemí měli k dispozici všechno, co potřebovali: bedny plné propisek, psací stroje se založenými papíry, kuchyně, sporáky i lednice. Veškeré zdejší zařízení lidé rozkradli v průběhu války a v době, která následovala. Muslimská vojska tu za války schovávala potraviny, které jim však kradli Srbové.

Titovu rezidenci a velitelskou místnost jsme v tomto labyrintu bohužel nenašli. Teď ještě zbývá najít cestu ven.

Co bude s bunkrem dál, není jasné

Dnes je podzemní bunkr majetkem obce Nové Goražde. Problém je v tom, že tajný vojenský objekt není zanesen v žádných katastrálních mapách, takže vlastně nikomu nepatří. De iure neexistuje. Takže co teď s ním?

Komín sloužil zároveň jako úniková šachta, která ústila vysoko v horách

Jedna britská cestovní kancelář organizuje výlety po stopách generála Ratka Mladiče. Toto by mohla být jedna ze zastávek.

Plocha podzemních prostor je 18 tisíc metrů čtverečních. Neprozkoumali jsme zdaleka všechno. Někde by tu měly být ještě dva velké tunely, které armáda zazdila.

„Nemáme žádné informace. O tomto bunkru věděli v celé Jugoslávii jen čtyři důstojníci a většina generálů o něm neměla ani tušení,“ dozvídám se.

Titův podzemní bunkr samozřejmě není jedinou podobnou atrakcí Bosny a Hercegoviny. Na západě země například existuje celé podzemní letiště.


Zvětšit mapu: bunkr se nachází u obce Nové Goražde

autor: mdo
Spustit audio