Zápisky z Indie
Bez strachu, ale s respektem: Zážitky z Puškáru
V pátém dílu série o Indii s Dušanem Vágaiem se podíváme do Puškáru - vystoupíme na vrch Ratna Giri plný opic, kde stojí chrám bohyně Savitríí.
Dostal ses do situace, kdy jsi cítil krizi, obavy nebo strach?
Vlastně ani nebyl čas přemýšlet o strachu. Měli jsme s sebou místního průvodce, který to tam dobře znal. Kdykoli se objevila situace, kdy jsme mohli cítit nejistotu, přišel, promluvil s místními, vysvětlil, kdo jsme a co děláme, a všechno se okamžitě uklidnilo.
Navštívili jste také vrch Ratna Giri nad Puškárem, kde stojí chrám bohyně Savitrí. Jaké to bylo dívat se odtud na město? A byly tam opravdu všude opice?
Průvodce nám říkal, že se tam určitě musíme podívat, protože je to nádherné místo. Vyšli jsme na vrch a kolem nás pobíhaly desítky opic. Je to velmi uznávané místo a turisté tam chodí kvůli výhledu na celý Puškár. Když jsem tam stál, kolem mě příroda a opice, byl to nezvyklý a silný zážitek.
Měl jsi z těch opic strach?
Ano, trochu ano. Bylo tam odpočinkové místo, kde starší ženy seděly na zemi a pekly kukuřici. Všude kolem skály a lesy – a mezi tím opice. Instinktivně jsem chtěl fotit a natáčet, ale průvodce mě varoval. Opice si prý mohou myslet, že jim něco nabízím, a mohou mi vytrhnout telefon z ruky. Byl to silný, trochu adrenalinový moment.
Byl jsi tam od ledna do února. Jak jsi zvládal počasí?
To byl další šok. Přes den bylo kolem třiceti stupňů, ale večer se výrazně ochladilo. Přiletěli jsme po půlnoci a probudil jsem se do teplého rána, takže jsem si myslel, že takové počasí bude pořád. Jenže večer jsem viděl lidi v zimních bundách a nechápal jsem proč. Když jsem vyšel ven, zjistil jsem, že v noci je tam opravdu chladno.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.