Vzpomínky na násilné rozdělení Kypru jsou stále živé

Stojím na pláži poblíž přímořského městečka Salamis, poblíž místa, kde najdete úchvatné památky z doby římské. Pláž dnes leží na území Severokyperské turecké republiky. Země, kterou kromě Turecka žádný jiný stát neuznává. Pozemek patří rodině pana Paniotu. Další pozemky a domy měla rodina ve Famagustě. Kdysi jednom z nejkrásnějších míst Středozemí.

"Můj otec je architekt a matka byla učitelka. Měli jsme velký majetek, tehdy jsme všechno ztratili. Tenkrát jsem přijel do Limassolu v plavkách. Dnes je to 35 let a pořád věříme, že se vrátíme do Famagusty, ale jak to tak vidím, bude to za pěkně dlouho. Ano, chtěl jsem a ještě chci se podívat na svůj rodný dům, ale ještě se mi to nepovedlo. Je v zavřené části Famagusty. Je to 35 let mrtvé město, město duchů, tam nás ještě nepustili, tam to hlídá turecká armáda," uvedl pan Paniotu.

Podobný příběh vypráví i zástupkyně ředitele státní nemocnice v Larnace: "My náš dům nemůžeme vidět, protože je v okupované části Famagusty. Já jsem šla jenom jednou a od té doby už ne. Nač tam chodit? Proč tam chodit? Myslím, že jsou sto let za námi. V některých oblastech byli Řekové a Turci i kamarádi. Přátelili jsme se. V naší oblasti Famagusty to tak nebylo. Tam jsme nežili spolu, oni měli svou uzavřenou oblast. Když bychom tam chtěli jít, hrozilo, že člověk přijde o život. I doteď to tak je. Oni sem mohou přijít úplně bez problémů, ale my tam nemůžeme jen tak jít, musíme platit za auto 10 euro."

Uprchlíci byli ovšem na obou stranách. S paní Tansu, která s modrýma očima a hnědými vlasy jako Turkyně nevypadá, si prohlížíme mapu. Ukazuje mi, kde se narodila. Byla to řecko-turecká vesnice, po občanské válce v roce 1974 se celá její rodina přemístila do vesnice Ötkün, nedaleko města Salamis. "Náš dům v řecké části byl zbořen, ale domek mojí babičky stojí dodnes. Žijí v něm Řekové, kteří museli uprchnout odsud," uvedla.

I paní Tansu vzpomíná, že Řekové a Turci spolu tehdy neměli problémy. "Žili jsme pohromadě, vycházeli jsme spolu. Celý ten problém vyvolali politici. Postupně se situace měnila. Nejdřív nám sebrali slepice a kuřata, pak stále chodili řečtí vojáci a křičeli na nás, proč netáhneme k čertu, co tam ještě děláme, proč nezmizíme. I proto se tam otec ještě nikdy nebyl podívat, ale já tam čas od času jezdím. A lidé se chovají velmi mile, zdravíme se, bavíme se, někteří starší si nás pamatují," svěřila se.

Většina Řeků skutečně říká, že by s kyperskými Turky neměla nejmenší problém. Důraz ale kladou na slovo kyperští. Během 35 let se usadilo na takzvaných okupovaných územích, tedy v Severokyperské turecké republice, na 200 tisíc Turků z pevniny. A ti jsou všem Kypřanům trnem v oku.

"Když přijde nějaký Turek, tak ho vidíš jako člověka, oni za to nemohou. To je věc politiků. Ale nelíbí se nám, že využívají situaci, že mají všechna práva, ale žádné povinnosti," vysvětlila zástupkyně ředitele larnacké nemocnice.

Po vstupu Kypru do Evropské unie se situace změnila. Na takzvané Atilově linii, kterou je ostrov rozdělený, je šest přechodů. Kontakt obyvatel obou částí ostrova se zvýšil. 20 tisíc kyperských Turků míří denně na Kypr za prací. Političtí lídři zasedají k jednacímu stolu téměř každý týden.

"Jsem optimista, takže jsem věřil a věřím, že něco bude. Asi nebude to, co jsme chtěli, ale nějaké řešení bude a věřím, že Famagusta se nám vrátí a začneme stavět novou Famagustu," doufá předseda česko-kyperského přátelství Panikos Panaiotou a stejného názoru je i paní doktorka.

"Chci se tam vrátit. Nechci zůstat tady. Žila jsem dlouho ve Famagustě a chci se vrátit domů," prohlásila. Zatím ale zůstává Famagusta zakázaným městem, kde se prohánějí jen divocí psi a kočky.