Vstávání s muezzinem
Ke každému muslimskému městu nebo vesnici neodmyslitelně patří hlas muezzina, svolávajícího pětkrát za den věřící k modlitbě. Tomuto volání se arabsky říká azán. Samozřejmě čím větší město, tím více mešit a muezzinů. Mám od nového roku mešitu přímo za oknem, a tedy i velmi pádný důvod podívat se na nejhlasitějšího muezzina v okolí pěkně zblízka.
Tak to je on, to je ten hlas, co mě už měsíc každý den budí a který mi i během dne často nadělá vrásky na čele. To když mám v co největším tichu nahrávat nějaký příspěvek pro Radiožurnál. S muezzinem jsem samozřejmě musel počítat, už když jsme si s mnželkou hledali bydlení v muslimské čtvrti Jeruzaléma, avšak člověka, který nám tak intenzivně zasahuje do života, bych měl určitě poznat blíž.
"Byl jsem ředitelem největší arabské školy v Jeruzalémě, dělal jsem to třicet let. Teď jsem na penzi, a tak chodím do mešity jako dobrovolník kázat a také dělat muezzina." Takhle se mi pan Rágip představil. Dali jsme si sraz před Ábidínovou mešitou, kam svolává věřící, a kde potom i v roli immáma vede modlitby. Mimochodem - Ábidín není žádná historická postava islámu, ale místní filantrop, který mešitu vystavěl za své a na svém pozemku. Vybavil ji klimatizací, zvukovou aparaturou, stovkami náboženských knih a cédéček. Vejde se do ní možná i tři sta věřících.
Teď se tam jdu s muezzinem a immámem v jedné osobě podívat i já, Rágip jde svolávat k odpolední modlitbě zvané asra. Musím se zout a boty dát do regálu jako všichni ostatní. Muezzin jde u vchodu do sálu k pítku, aby neměl vyschlo v hrdle a někdo mu už iniciativně zapíná zvukovou aparaturu. Rágip je evidentně vážená osoba, každý ho zdraví jako první. A on dnes k odpovědi přidává bonus. Vysvětluje, že ho každý den slyším ze svého bytu, a proto jsem se o něm jako zpravodaj rozhodl udělat reportáž.
Z modlitebny míříme ke dveřím, kterými se dá vystoupit až na minaret. "Půjdeme tudy, tady je místnost pro muezzina." Otevírá nám jakýsi mladík, immámův asistent. Možná je tu na zácviku. "Zapneme mikrofon a zrhuba za minutu začneme. Řekni mi, až bude přesný čas, nechci už odsud odcházet," říká mi Rágip. Zůstáváme pod schody a aby řeč nestála, ptám se muezzina, jestli nemusí vystupovat na minaret jako dřív. (Jen tak na okraj - ve středověku to leckde bývala práce pro slepce, aby nikdo cizí neviděl do soukromých dvorů.) "Ne, ne, od té doby, kdy jsme začali používat mikrofon, je to snadné, už se tam nemusí pokaždé šplhat." S vážným výrazem ve tváři se k nám blíží asistent. "Bylo vás z amplionu slyšet až na ulici, je to zapnuté," prozrazuje nám.
Pomalu mířím k východu. Věřící se modlí potichu, a tak bude lepší, když na immáma počkám venku. Mám ještě pár otázek. Rágip je vzdělaný muž a brzy mu bude jedenaosmdesát. Tedy zkušenost sama. Immám ale jistě musí mít i něco víc. "Immám musí dobře znát korán, navíc teď zrovna byla tichá modlitba, ráno a večer ale musím modlitbu vést pěkným silným hlasem, takže se musím pořádně připravovat. Nebylo by dobré, kdyby immám ve čtení koránu udělal nějakou chybu."
Trochu mě znepokojuje jediná věc: teď v zimě bývá první ranní modlitba někdy kolem páté hodiny. V létě to bude už v půl čtvrté.
