„Nechtěli nikoho zatěžovat.“ Varovným signálem je opouštění vztahů a plánů – kromě plánu sebevraždy

„Ano, měl jsem konkrétní plány. Ta deprese se v průběhu let vracela. Ty myšlenky a plány na to vzít si život mně vlastně krátkodobě ulevovaly,“ vzpomíná na období před deseti lety dnes osmadvacetiletý Martin Mikula, který se stal psychologem a ví, jak případně postupovat.

„Když bych opět začal nad něčím takovým přemýšlet, tak už to spadá do rizika. A to z důvodu, že se plán stává nějakou možností a to se musí neprodleně řešit,“ vysvětluje a doporučuje například Linku bezpečí, která má číslo 116 111.

V rámci práce nemocničního psychologa mluvil Martin Mikula se stovkami lidí, kteří na sebevraždu mysleli nebo už měli v hlavě plán, jak, kdy a kde ji spáchat.

Čtěte také

Muži páchají sebevraždu skoro čtyřikrát častěji než ženy. Volí jistější metody a méně vyhledávají pomoc, říká výzkumník

„Je to bohužel častá věc, která se objevuje u velké části klientů, u veškerých diagnóz. Není to jenom deprese, ale u čehokoliv, co řešíme v rámci duševního zdraví a někdy i v životní krizi,“ říká psycholog Martin Mikula. Naráží na nenadálé životní situace.

Nabídnout zájem

Mikula vysvětluje, že existuje mýtus, že kdo o sebevraždě mluví, nespáchá ji. „To opravdu není pravda, jsou na to studie. To, že člověk ventiluje ty myšlenky, tak je to jasný varovný signál. Není to tak, že by volal o pozornost, že by chtěl být zajímavý.“

Signálem, že člověk myslí nebo plánuje sebevraždu, můžou být věty o tom, že už život nemá smysl, že by se dotyčný raději nenarodil nebo že by klidně vážně onemocněl. „Ti lidé začnou říkat věci typu, že už dál nemůžou nebo že by byli rádi, kdyby se jim stala nějaká nehoda nebo by se u nich objevila vážná nemoc,“ popisuje psycholog Martin Mikula, podle kterého je to volání o pomoc. Zároveň tito lidé dávají najevo důvěru osobám, se kterými téma řeší.

Čtěte také

Seniory trápí osamělost i deprese. „Hodně lidí volá proto, aby jen slyšeli lidský hlas. Přibývá ale i pokusů o sebevraždu.“

„Není pravda, že když se někoho zeptáme na to, jestli myslí na sebevraždu, tak mu vkládáme tu myšlenku do hlavy. Pokud na konec života opravdu myslí, tak už to v hlavě má a my mu můžeme naopak pomoct zájmem. Právě ten zájem a aktivita je to hlavní, co můžeme nabídnout člověku, který se trápí,“ vysvětluje psycholog.

Signálem může být izolace

Dalším varovným signálem může být dlouhodobá izolace od okolí. „Ta izolace a samota je jedním z rizikových faktorů, kdy si pak člověk ani neřekne o pomoc a zůstane na to sám a tím se ta nemoc ještě zhorší,“ zmiňuje Mikula. Někteří lidé řeší dědictví, splacení dluhů, zabezpečení rodiny nebo rozdávají zásadní věci, které pro ně měly velký význam.

Martin Mikula v rámci práce nemocničního psychologa mluvil i s těmi, kteří se o sebevraždu pokusili a přežili. „Když jsme se o tom zpětně bavili, co se dělo v té době před tím pokusem, zmiňovali stud i vinu, že nikoho nechtěli zatěžovat. A pro okolí byla často viditelná buď izolace, nebo nějaká větší tenze, dlouhodobě pokleslejší nálada,“ říká Mikula.

Žádné plány do budoucna

Dalším ze signálů je rušení plánů do budoucna. „To, že člověk najednou přestane mluvit o tom, že se na něco těší, že už neplánuje na další měsíc nějaké aktivity, pracovní mítink nebo ho nezajímá budoucnost vztahů, může být další ze signálů, že se něco děje. Je dobré se na to zeptat, bavit se o tom,“ zmiňuje psycholog Martin Mikula, který si sám prošel depresemi a myšlenky na ukončení života zažil.

Jana pokus o sebevraždu přežila|foto:Osobní archiv

O sebevraždu se pokusila například 39letá Jana z Olomouckého kraje. Tehdy jí bylo 17 let a chodila na střední zdravotnickou školu. Matka alkoholička ji roky surově bila a nakonec Janu vyhodila na ulici.

„K sebevraždě mě dovedlo dlouhodobé týrání od mámy. Šlo o vyústění problémů. Byla jsem psychicky vyčerpaná a měla jsem pocit, že mě nikdo nemá rád a že jsem zbytečná. Člověk nevěděl, jak dál,“ popisuje Jana, která v roce 2002 spolykala prášky. Na fotbalovém hřišti ji našli kamarádi. Jana se pak probudila v nemocnici.

„Postavilo mě to zpátky na nohy. Teď by se mně mohly dít tisícovky věcí a nepomyslím na to,“ říká Jana, která se jako studentka od matky přestěhovala k tetě. Dnes pracuje v sociálních službách jako aktivizační pracovnice, má šestnáctiletou dceru, je psychicky silná a nic ji nerozhodí.

Jana z Olomouckého kraje si dodnes pamatuje datum, kdy spolykala prášky. Šlo o 13. červen 2002. Právě červen je podle analýzy Českého statistického úřadu měsíc s dlouhodobě nejvyšším počtem sebevražd. Nejčastějším dnem v týdnu je pondělí. Dlouhodobě si berou život výrazně víc muži než ženy. Podle Českého statistického úřadu za období 2014 až 2023 spáchali sebevraždu muži v 81 procentech. Nejčastěji jim je mezi 40 a 49 lety.