Volání o pomoc. Jaké signály doprovází depresi, šikanu nebo poruchy příjmu potravy?
Není to žádná lenost. Člověka v depresi přestávají bavit věci, které měl dřív rád
Dřív chodila na lezeckou stěnu, do muzeí a divadel, pak ale začala o všechny koníčky ztrácet zájem. Sedmnáctiletá studentka Klára nyní bere antidepresiva a má doporučené psychoterapie, pomáhají jí manuální práce. Osobní zkušenost s depresemi má i Martin, který dnes pracuje jako psycholog. A přiznává, že měl i sebevražedné myšlenky. Poslechněte si dva příběhy různých signálů volání o pomoc.
„Klára postupně úplně přestala chodit do školy, odmítala chodit ven, nekomunikovala s námi, uzavírala se. Naštěstí byla ochotná jít k psychiatrovi,“ popisuje matka sedmnáctileté dcery Marcela. Klára byla dva měsíce v psychiatrické léčebně a podle lékařů trpí úzkostmi a ADHD, tedy poruchou pozornosti a hyperaktivitou.
Čtěte také
Marcela si zpětně vybavuje řadu signálů, které přicházely postupně a nechtěně je rodina mohla i přehlížet. „Klára začala ztrácet zájem o všechny koníčky. Dřív chodila na lezeckou stěnu, do muzeí, do kina, jezdila na koni, sportovala nebo si malovala. To všechno opustila.“
Noční můry
Rodina Kláry si zpětně uvědomuje, že už odmala měla z hodně věcí velký strach a často si představovala, co se může všechno špatného stát. V noci se jí také zdály noční můry.
„Hrozně dlouho nechtěla spát někde sama, strašně se bála. Bála se dojít si sama na záchod. V podstatě nám řekli, že myslí daleko rychleji, než je schopná mluvit a má obrovskou představivost. Což je pro ni negativní, protože má i noční můry a pak jí to způsobuje tyhle úzkosti,“ doplňuje maminka Marcela.
Čtěte také
Učitelé si na prvním stupni základní školy mysleli, že Klára neposlouchá. Když ji poslali za dveře na chodbu, ona to odmítla. „Ona se obrovsky bála být na chodbě, tak raději neposlechla a já jsem slýchávala od učitelů, jak je neposlušná a ona měla přitom jen strašlivý strach,“ přibližuje další signál.
Emotivní projevy
Dcera byla psychicky špatná i v situacích, které šly jednoduše vyřešit. Třeba když rodina cestou z výletu nestihla konkrétní vlak. „Měla vždycky hodně velké emotivní projevy v situacích, když se něco nepovedlo. Hroutila se a brečela kvůli drobnostem.“
Maminka Marcela už ví, proč Kláru často bolela hlava a oddalovala odchod do školy. „Měla zdravotní signály ze stresu. Myslela jsem si, že si vymýšlí a chce být jen doma na mobilu, ale měla úzkosti.“ Klára se i sebepoškozovala, řezala se na nohou a rukou. „Ani to nějak neschovávala, brala jsem to spíš tak, že chce zaujmout. Ale ve skutečnosti chtěla ve velkém stresu odvést vnitřní bolest,“ popisuje dále Marcela.
Černé myšlenky
S psychickými potížemi, konkrétně s depresemi, se léčí také Martin Mikula. Dnes je psychologem, a tak ví, co prožívají jeho klienti. První depresi měl na střední škole, kdy musel přestat hrát kvůli operacím kolene fotbal, doháněl školu a řešil i komplikace ve vztahu.
„Začalo mě napadat, že to všechno nezvládnu, že nevím, co mám dělat. Pořád se na mě ze všech stran něco valilo. Začínal jsem být hodně unavený. Přestal jsem mít chuť cokoli dělat a to včetně věcí, které mě dřív bavily. Nezajímal mě ani fotbal v televizi, ani hudba, ani hraní na kytaru,“ popisuje Martin období, kdy mu bylo 17 let.
Martin jako středoškolák netušil, že má deprese. Postupně se ale propadal do horších a horších stavů. Nejdřív se snažil dělat, že se nic vážného neděje. Postupně se ale přestal bavit s kamarády, špatně spal a utápěl se v černých myšlenkách.
„Jen jsem ležel. Spal jsem třeba jen dvě hodiny, vypadal jsem nemocně a nezdravě. Někdy jsem moc nejedl. Jindy jsem ty stavy zajídal. Bylo to poprvé, co jsem ten depresivní stav zažil a shazovalo mě to, že jsem si myslel, že to nikdy nepřejde, že to bude navždy,“ popisuje Martin Mikula.
Projevy beznaděje
Čtěte také
Nakonec se dostal k psychiatrovi, bere léky a dnes sám pracuje jako psycholog. Přesně ví, co jeho klienti zažívají. „Co se hodně opakuje, jsou projevy beznaděje. Hodně těžké ráno, deprese má hodně velký vliv i na vůli vstát z postele.“
Člověk v depresi může tím, co říká, působit jako neustálý stěžovatel. Opakuje, že na nic nemá chuť a nic ho nebaví a špatně zvládá život. „Někdo by to nazval jako stěžování, ale když máme chřipku a horečky, tak taky řekneme, že nám není dobře. Je přirozené říkat, jak nám je. Deprese je nemoc,“ říká Martin Mikula.
Mívá klienty, kteří myslí i na ukončení života, sám měl takové myšlenky. „Ten stav byl nesnesitelný, deprese je schopná udělat, že člověk nabude přesvědčení, že je lepší vykonat sebevraždu.“
Druhý díl seriálu bude právě o signálech, které souvisejí se sebevražednými myšlenkami.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
