Vilnius - kulturní metropole Evropy
Evropa má letos dvě kulturní hlavní města. Prvním je rakouský Linec, kam to z Česka nemáme daleko. Tou druhou - méně známou - je Vilnius.
Titul Evropské hlavní město kultury má být oceněním a také upozorněním pro ty, kteří nechtějí mít na své soukromé mapě Evropy bílá místa. Vilnius je takovým neprozkoumaným terénem i pro mnohé znalce evropské kultury. Litva přitom letos slaví opravdu významné výročí: 1000 let od první písemné zmínky o své existenci.
Na oslavy se Vilnius připravoval několik let. Když jsem tady byl v září, rozkopané chodníky a rozryté ulice slibovaly snad jen vyvrtnutý kotník. Teď na jaře roku 2009 svítí centrum města čistotou a upraveností, která hraničí až s nudnou dokonalostí.
Historický střed je rozsáhlým souborem architektonických skvostů silně připomínající česká a moravská města v době vrcholného baroku. Popisem všech chrámů, kostelů a paláců vás nechci zatěžovat, najdete je na fotografiích.
Moderní výstavba se táhne směrem na sever kolem nových estakád až k revitalizovaným sídlištím, kde se původní sovětský styl prolíná s módními skandinávskými vlivy. Ty sem přišly se skandinávskými bankami, které se chtěly pochlubit svými možnostmi, čehož teď - v době krize - hořce litují.
Kontrapunktem rozložitého barokního centra je shluk vysokých sklobetonových budov, které rychle rostou na protilehlém břehu říčky Neris. Ve Vilniusu - stejně jako v Praze - vyvolává výstavba mrakodrapů vášnivé diskuse.
"Tak to je nové centrum Vilniusu, ale lidé na ně nemají jednotný názor. Jedni říkají, že sem tyhle výškové budovy nepatří, protože ničí atmosféru starého města. Mně se ale docela líbí. Přinejmenším jsou na jednom místě a tvoří ucelený komplex Vilnius-City," povídá můj průvodce, pětasedmdesátiletý litevský novinář Algimantas Degutis.
Přecházíme právě přes Zelený most, který dodnes zdobí rozkošná sousoší dělníků a kolchozníků. Také o tato díla se vedly spory. Nakonec radnice rozhodla, že jsou součástí litevské historie, a zůstanou proto - jako memento - na svém místě. Sochy se ostatně dívají do oken hotelu bývalého Ústředního výboru komunistické strany Litvy, ukazuje mi pan Degutis na rohu křižovatky, což není právě nejlepší místo.
Člověk si musí zvyknout, že tady někteří řidiči jezdí opravdu, jak se jim chce. Pan Degutis mě proto vede do klidnějších končin. Naším cílem je bufet, kde prý podávají ta nejlepší vařená vepřová ouška ve městě, a to s pořádnou porcí hrachové kaše. Přiznám se, že tato kombinace na mě neudělala nejlepší dojem, a proto jsem se rychle zeptal na další národní speciality, na něž chce Vilnius - jako evropská kulturní metropole - nalákat návštěvníky.
"Máme jednu věc, kterou nemají v Polsku ani u vás v Čechách. A tou je Svátek písní a tanců. Není to ale jen tak ledajaké zpívání nebo hopsání. U nás vystupuje chór složený z deseti tisíc zpěváků! Takový svátek mají kromě nás jen v Lotyšsku a Estonsku. Svátku tance se zúčastní osm tisíc osob, které vystoupí ve Vilniusu na stadionu Žalgirisu. Bude to fascinující pohled!" pochlubil se pan Degutis.
Tyto svátky se ve Vilniusu konají na počátku července a v Pobaltí se těší ohromné popularitě. Další národní zvláštností jsou dechové orchestry, které by člověk spíš hledal na Kusturicově Balkáně než na zádumčivém severu.
