V uzbeckém Andižanu muezzin už 6 let mlčí
Muslimské země už několik týdnů zažívají vlnu revolucí. Všechny bouře mají společného jmenovatele – touhu po lepším životě a po svobodě. Některá povstání jsou úspěšná, jako v Tunisku nebo Egyptě, jiná se topí v krvi, jako v Alžírsku nebo Libyi. Tvrdě potlačené povstání zažilo před šesti lety i uzbecké město Andižan.
Vcházím do velké mešity Jami, nejspíš nejhezčí a vlastně také nejstarší budovy celého Andižanu. Je to také jediná stavba, která jako zázrakem přežila zemětřesení v roce 1902, které srovnalo se zemí celé město.
„Mešita byla postavena v 19. století. Vidíte tu kopuli? To byla velká madrasa a v každém rohu areálu byl minaret,“ ukazuje mi průvodkyně. Mešita Jami je obrazem historie nejen Andižanu, ale celé střední Asie – ještě donedávna sovětské. Po říjnové revoluci byla zrušena, jedno křídlo zbouráno a na jeho místě postavena textilní továrna. Obří nádvoří mešity tak hyzdí tovární komín a zchátralé budovy někdejšího skladiště.
Textilka zanikla a betonová hala se proměnila v bazar. Stejně složitou historií prošel i zbytek mešity. „V roce 1974 tady zřídili muzeum literatury, sídlilo zde až do roku 1989. Potom se mešita vrátila svému původnímu poslání. V roce 1995 byla ovšem znovu změněna na muzeum, tentokrát etnografické,“ dozvídám se.
Zajímá mne proč. Pokud vím, mešita byla zrušena až o deset let později, v roce 2005. „Nevím proč. A proč se ptáš? Ty jsi novinář? Nemůžu ti nic říkat,“ končí debatu průvodkyně a mechanicky pokračuje ve výkladu o sbírce hudebních nástrojů i svatebních tradicích.
Stojím na nadlidsky obřím náměstí. Než je člověk přejde z jednoho konce na druhý, skoro se až unaví. Andižanu, stejně jako dalším středoasijským městům, vtiskl Sovětský svaz svůj nezaměnitelný ráz. Ferganské údolí, kde Andižan leží, patří k nejúrodnějším a také nejhustěji osídleným oblastem regionu.
Muslimská víra zde byla vždy mimořádně silná. Aby si mohl celou oblast lépe podrobit, nechal proto Stalin rozdělit údolí mezi tři svazové republiky – kazašskou, tádžickou a uzbeckou. A tak to zůstalo i po rozpadu Sovětského svazu.
Léty nahromaděné problémy, pokles životní úrovně a růst islámského fundamentalismu proměnily Ferganské údolí i samotný Andižan ve vroucí kotel, který musel vybuchnout. Napětí vyvrcholilo v květnu roku 2005, když úřady zatkly skupinu místních podnikatelů, údajně členů muslimské teroristické organizace. Lidé vyšli do ulic.
Ať už šlo skutečně o protistátní povstání, nebo jen o sociální bouři proti špatným životním podmínkám a zkorumpovaným úřadům, armáda zakročila nemilosrdně. Na místě zůstalo mnoho mrtvých. Úřady jich přiznaly 187, ve skutečnosti to bylo možná až desetkrát tolik.
Masakr z května roku 2005 je v Andižanu tabu. „Byli to wahábisti, muslimští extremisté, kdo řídil povstání. Byli podporováni z Afghánistánu,“ opakuje muž, který tvrdí, že je ředitelem gymnázia, oficiální verzi a o šest let starých událostech se nechce bavit. Ani o represích, které následovaly. Země se ještě víc uzavřela a islám samotný se ocitl na černé listině. Dokonce ani muezzin nesmí svolávat k modlitbám.
A právě tehdy byla na muzeum znovu přeměněna i zdejší velká mešita. Západ Uzbekistán potřebuje jako spojence pro válku v sousedním Afghánistánu, a tak přimhouřil oči. Opatrné kritiky se prezidentu Karimovovi dostalo letos v lednu během jeho návštěvy v Bruselu, lidé v Andižanu se to však nejspíš nedozví.
