V čele velbloudího stáda v Gobi

Při pohledu do výšin sedla jsem chvíli ve vlastním pudu sebezáchovy odmítal, ale pak má zvědavost spolu s přesvědčivostí hostitelů udělala své a já podlehl. Jak jsem dosedl do sedla, auto, ve kterém jsem zanechal svůj batoh nastartovalo a já své věci viděl až za bezmála čtyři hodiny, které jsem bez přestávky strávil mezi hrby velblouda.

Zřejmě pastevcovo zranění a k tomu jazykové těžkosti naší komunikace zapříčinily, že se kluk z Čech ocitl v čele velbloudího stáda. Ze začátku to nebylo zrovna snadné. Velbloud rychle vycítil, že na něm sedí začátečník a rozhodl se, udělat si den volna. Po každých pár metrech jízdy pod mým velením se zasekl a začal se pást. O každou takovou zastávku jsem usilovněji vyhlížel auto, jež mě mohlo vysvobodit, nebylo.

Každé takové zastavení přijel rychle vyřešit některý z pastevců, chytil velblouda za udidlo a rozběhl ho, což ještě zdůraznil zvučnou ránou provazem přes zadek. Ani to pro mě nebylo nejlepší řešení, neboť velbloud dokáže běžet až šedesáti kilometrovou rychlostí. Místní velbloudi mají však proti našim koním minimálně dvě výhody - mají dva hrby, takže člověk jen tak nevypadne a udidlo mají v nose, takže jsou na to velmi citliví a většinou se snadno zastaví.

Asi po hodině jízdy, když mi bylo vysvětlováno, jak na to a, že důležité je mlátit a mlátit (důležitá není bolest, protože pochybuji, že takové šimrání by přes svou tlustou kůži a srst vůbec pocítil, důležitý je švih). Nakonec padly mé morální zábrany o mlácení zvířat a já začal konečně zvíře ovládat.

Tato reportáž se uchází o vaši přízeň v soutěži Zápisníku zahraničních zpravodajů. Pro své hodnocení můžete využít známkování pod textem - systém je stejný jako ve škole. Reportáže zaslané ve třetím kole soutěže můžete hodnotit v červnu 2009. Další informace uslyšíte ve vysílání ČRo 1 - Radiožurnálu každou sobotu a neděli po 10. a 22. hodině.