V 90. letech byl postoj k práci extrémní, dnešní generace už k ní přistupuje jinak, tvrdí psycholog Dalibor Špok

Co člověku pomůže najít rovnováhu mezi prací, rodinou a koníčky? Jak to děláte vy?

Učím se to celý život. Učím se ze svých chyb a pochopitelně i já jsem zjistil, že už jsem byl v jeden okamžik příliš vyčerpán, že mě příliš nebavily individuální konzultace a už se třeba i objevily nějaké tělesné prožitky, které jsem dříve neměl.

Mnoho let jsem se učil uspořádat si režim tak, aby mi vyhovoval. A zjistil jsem, že je to hodně individuální. Někteří kolegové to třeba dělají tak, že mají klienty od pondělí do čtvrtku. Pracují tedy pouze čtyři dny nebo tři a půl dne, zato ale celý den. Já musím mít spíše méně klientů každý den a dělat si mezi nimi přestávky.

Čtěte také

Otázky místo domněnek, já-formulace nebo pauza než odpovíte. Psycholog radí, jak na zdravou komunikaci

Když budu mít dobré plánování, dojdu k lepší životní rovnováze?

Já bych řekl dobrý režim, který se opakuje. Plánování nám konotuje, že by měl být každý týden jiný, ale z toho bychom se brzy zbláznili, protože to vyčerpá naše kapacity. Dobrý režim je to, co se opakuje, co tam chceme mít, co je důležité pro rovnováhu. Například v duševních profesích potřebujeme regenerovat, třeba tím, že zařadíme sport, meditaci apod. A neberu to jako luxus, koníček, ale jako nutný předpoklad práce.

Do produktivní práce jsem vstoupila v 90. letech, kdy se pracovalo velmi mnoho. Teď přichází generace, která chce taky trochu žít a moje generace o ní někdy mluví jako o generaci lidí, kteří jsou křehcí, líní a nic nevydrží. Kdo má pravdu?

Teď to hodně zobecním, ale myslím si, že postoj k práci v 90. letech byl trochu extrémní, nepřiměřený, právě proto, že reagoval na tu dlouhou dobu nesvobody, kdy jsme nemohli. Lidé se chtěli realizovat, bylo to pochopitelné.

Ale z hlediska dlouhodobé kvality života to samozřejmě dlouho vydržet nejde. Také mnoho lidí vyhořelo nebo si sáhlo na nějaké dno vyčerpání a poučilo se z toho. Dnešní generace už k tomu přistupuje jinak. Nejenom proto, že i ty její kulturní hodnoty jsou jiné, že považují za důležitější vyvažovat život relaxací nebo sebepoznáním.

Hranice, které nám dřív nastavovala technika, si teď musíme nastavit sami. A to ještě jako společnost neumíme.

A také nesmíme zapomínat na jeden důležitý faktor, a to je zrychlení technologie. V 18. století jsme čekali, až přijede dostavník, až se kůň nažere. V 90. letech jsme čekali dva dny, než přijde dopis. Dneska to tak není, tím limitem jsme my.

A ty hranice, které nám dřív nastavovala technika, si musíme nastavit my vnitřně, a to ještě jako společnost neumíme. Učíme se to. A tato mladá generace si to uvědomuje.

Čtěte také

Ester Geislerová: Technologie vztahy nekazí, ale důležité věci si máme říkat z očí do očí

Jakým způsobem máme tedy s technologiemi pracovat, aby člověk nebyl pořád dostupný? 

Přibývá svobody v práci. Mnozí z nás nemusí chodit na pracoviště a mohou pracovat odkudkoli, nemusí mít ani striktní pracovní dobu. Mizí ta struktura, která nás dřív omezovala.

Dříve za nás odbory vyhádali, že bude přestávka po dvou nebo po čtyřech hodinách. Dnes si tu strukturu musíme vytvořit sami, nikdo ji za nás neudělá. A to souvisí s těmi technologiemi – můžu si vypnout upozornění nebo mám dva profily a z jednoho se každý večer odhlásím. Nastavím si to zkrátka tak, že mám svoji pracovní dobu.