Uvězněn doma masivním náramkem
Jak funguje systém elektronického domácího vězení? A jaké to je nosit na noze náramek, který je napojený na kontrolní zařízení u takového vězně doma? Když jsem připravoval reportáž o fungování domácího vězení s elektronickým dohledem v Belgii, dostal jsem nabídku, abych si náramek sám vyzkoušel. A tak jsem se, ovšem jen na 24 hodin, stal elektronickým vězněm.
V sídle Národního centra elektronického monitoringu vězeňské služby mne přivítal Tom Jacobs a ještě jednou se zeptal, jestli jsem si to nerozmyslel. Když viděl, že ne, začal s instruktáží, co s náramkem smím a nesmím dělat.
Pásek s přístrojem ve tvaru masivních digitálních hodinek musí být neustále v kontaktu s kůží. Nesmí se tedy pod něj nic strkat. Nemám se pokoušet ho sundat. V centrále monitoringu by se to dozvěděli a kladli by mi nepříjemné otázky. Můžu s ním sportovat, můžu se s ním sprchovat. Vyhrnul jsem si tedy nohavici.
Když byl pásek pevně na mé noze, Tom mi ještě vysvětlil, že do hodiny ke mně domů přijdou nainstalovat hlídací přístroj. Opouštím sídlo ředitelství vězeňské služby. Budu se snažit, aby to vypadalo, že nekulhám. Moc to nevadí, ale přece jen to dělá nohu těžší. Doufám, že to pod nohavicí není vidět. Alespoň z mého pohlednu ne.
Domu jsem jel metrem, protože v tom bývá před polednem nejméně lidí. Žádné podezřívavé pohledy jsem však nepostřehl. Náramek není vidět a nepůsobí jako cejch.
Technik s hlídacím přístrojem přišel 20 minut potom, co jsem dorazil domů. Do pracovny mi instaloval zařízení podobné telefonu, které vysílá vlny registrující můj náramek. S přístrojem nesmím hýbat ani o centimetr. Když zazvoní, ozve se mi ve sluchátku pracovník dohledu z centrály.
Technik věděl, že jde jen o pokus, a seznámil mne s mým časovým rozvrhem, kdy se smím vzdálit z dosahu vysílače. Jedna hodina dnes odpoledne. Jedna zítra ráno. Přivést a odvést děti z a do školy. Tři další hodiny na práci – tiskovou konferenci v Evropské komisi.
Stihli jsme to, nikdo nevolal. Jelikož jsem nemohl jít s dětmi ven, ani nakupovat, rozhodl jsem se vyluxovat. Do dvojzásuvky v pracovně ovšem nešla šňůra zastrčit, aniž bych na chvíli neodpojil i mojí hlídací vysílačku.
A to jsem asi neměl dělat. „Zdá se nám, že máte nějaký malý problém s elektřinou. Je to tak?“ ozvalo se na druhém konci. „Nikdy neodpojujte přístroj od proudu. Příště to pro vás může mít nepříjemné následky.“
Po zbytek dne jsem měl trochu pocit, že mne ta skříňka na stole za mnou snad i vidí, a nebyl jsem si jistý, jestli když půjdu třeba do sklepa pro brambory, nespustím alarm znovu.
Trochu vylekaně reagovaly na podivnou věc na mé noze děti: „Táta nemůže opustit byt, protože má náramek. Nesmí ani na zloděje.“ S náramkem na noze se úplně dobře nespí. Je mnohem víc cítit, když noha leží, než když se s ním chodí. Jsem zvědavý, kam mne dneska s tou věcí nepustí. Už bych se jí docela rád zbavil.
Oproti očekávání, náramek nerozhoukal kontrolní rám v budově Evropské komise. Proto tamní ochranka ani moji kolegové ze světových médií nemohli vědět, co nosím na noze. Celkem příjemné zjištění. Ještě příjemnější ale bylo, když odpoledne znovu zazvonil technik a přišel mne vysvobodit.
Rozlomil pojistku a řekl, že ji můžu vyhodit, nebo si ji nechat na památku. Mých 24 hodin s elektronickým náramkem skončilo. Musel jsem mnohem pečlivěji hlídat svůj denní časový rozvrh. Také jsem podvědomě cítil, že o mně někdo cizí ví. Asi nejbizarnější byl moment, kdy se mne synek ráno v tramvaji cestou do školy zeptal: „Tati, máš ještě na noze tu vysílačku?“ Ještěže v té tramvaji nikdo další česky nerozuměl. Doufám.
