Městečko Matamoros: Podniky i restaurace musí platit každý měsíc výpalné

Objednal jsem si Aztéckou polévku a další mexické dobroty, hraje tu folklórní hudba, na stěnách visí obrazy s výjevy z mexického života, u stropu se houpe národní vlajka nebo piňata, ozdobný předmět, do kterého Mexičané při oslavách ukrývají sladkosti pro děti.

Být s mafií zadobře

Čtěte také

„Celníky zajímá jen vlastní profit.“ Tým dobrovolníků pomáhá uprchlíkům na mexických hranicích

Jsme v hospůdce Mi Pueblito, tedy Moje vesnička, prý typické a jedné z nejlepších v Matamoros, kousek od hraničního mostu do USA. Cítím se tu bezpečně, atmosféra je tu příjemná, ale i tenhle podnik prý musí dodržovat pravidla zdejších kartelů, třeba platit jim v přepočtu i víc než 20 tisíc korun měsíčně.

„Podniky, jako je tato restaurace, musejí platit výpalné. Musíte být opatrní a být s mafií zadobře. Jinak vám odstřihnou elektřinu nebo vás unesou, případně někoho z vaší rodiny. Tohle město neřídí politici, ale organizovaný zločin,“ vysvětluje mi řidič, který tady žije a který si z obav o bezpečnost nepřeje zveřejnit své jméno.

Sklady a drogy

Na začátku března v Matamoros jeden z kartelů hned za hranicí za bílého dne unesl čtyři Američany – zřejmě si je spletl s konkurenty. Dva z těchto čtyř Američanů, kteří jeli do Mexika za levnější kosmetickou medicínou, našli mrtvé.

Čtěte také

Uprchlické ležení na břehu Rio Grande: Všude je cítit spálenina a výkaly, do přístřešků z igelitu zatéká

Po večeři vycházíme na ulici, venku už je tma a já se ptám, jak moc bezstarostně se tady člověk může vydat do ulic.

„Tímto směrem to není zas tak nebezpečné. Po setmění, obzvlášť po desáté večer, je to ale mrtvé město. A tamhle, v těch ulicích u hranice, tam jsou sklady, kde kartely skladují drogy, které pak pašují do Spojených států. Když vás tam objeví, mohou na vás zaútočit. Tam je to nebezpečné, tam ti nedoporučuju chodit.“

Vrátit se před setměním

Spousta lidí tu žije na obou stranách hranice – práce, škola, rodina, nákupy, výlety. Třeba Myra Paredesová – má americké i mexické občanství, narodila se a bydlí za řekou v americkém Brownsvillu, a když vyráží za rodinou nebo za prací sem na mexickou stranu, vždy dodržuje jednu zásadu.

Čtěte také

Džunglí přes divokou řeku: Vytvořili jsme lidský řetěz, ale mnoho lidí to strhlo, zůstali tam chlapci i dívky

„Vždycky se snažím být zpátky před setměním. Mezi roky 2009 a 2014 jsem sem ovšem ani nevkročila. To byla doba, kdy se tu běžně střílelo i v lepších čtvrtích, v osm hodin ráno. Teď je to lepší. Problém je ale i to, že sem proudí zbraně z americké strany, kde jsou mnohem dostupnější. Američani to neradi slyší, ale je to tak. Spojené státy miluju, narodila jsem se tam, žiju tam, táta byl veterán z Vietnamu, děda bojoval ve druhé světové. Cítím k té zemi hluboké pouto. Ale Mexiko je domov.“

Říká Myra s tím, že společnost je tady srdečnější, i ti nejchudší ji vždycky přivítají s otevřenou náručí a pohostí, a nikdo se jí tu prý na rozdíl od některých amerických spoluobčanů neptá, ze které země pochází.

Život v Mexiku je lepší

Samozřejmě, také kultura tu na člověka dýchá úplně jinak než na americké straně, ať jde o jídlo, historickou architekturu – anebo o fotbal. Na zdejším zápase třetí mexické ligy potkávám tisíce lidí – fandit přišel třeba Ipolito.

„Američani žijí zavření ve svých domech, potichu. Tady jsou lidi otevřenější, veselejší, scházejí se a grilují klidně do rána, opravdu se baví. Proto mám život v Matamoros rád, život v Mexiku je lepší. Nechtěl bych žít na druhé straně hranice. Leda tam vydělávat peníze a utrácet je tady.“

Usmívá se Ipolito, však se taky na tenhle zápas dostal v přepočtu asi za tři dolary. Zítra seriál zakončíme reportáží o tom, jak tvrdý je tu život i na americké straně hranice.