Uprchlické ležení na břehu Rio Grande: Všude je cítit spálenina a výkaly, do přístřešků z igelitu zatéká

Dvě auta organizace Team Brownsville s charitativní pomocí právě zastavila v uprchlickém táboře a všichni se hrnou k autům a krabicím s dětskými plenkami, přikrývkami a dalšími věcmi. Nejrychlejší jsou děti, které u toho vesele výskají a tlačí se jedno přes druhé.

Myra Paredesová je usměrňuje a křičí, ať vytvoří jeden zástup. Její kolegyně rozbalují krabice. Vidíme tu spoustu rodin s malými dětmi. Jedno z nich právě pronikavě pláče.

Přístřešky z igelitu, postel z kartonu

Jesús Hernandez drží v ruce šestitýdenní miminko v dupačkách a světle modré čapce. Syn se mu narodil tady v Mexiku, manželka zvládla cestu z Venezuely přes džungli a přes sedm zemí těhotná. Teď společně čekají ve frontě na plenky. Zkoušejí hledat velikost číslo dvě. Říkají, že tady žijí z takovýchto darů. Jídlo, léky, pleny, mléko…

Čtěte také

Uprchlické ležení, pašeráci, výpalné, plot. Jak vypadá život na americko-mexické hranici?

Všude kolem jsou vidět primitivní příbytky. Konstrukci tvoří klacky, které uprchlíci našli v okolí, šňůry, díky kterým mohli natáhnout plachty, které sehnali, nebo jen igelity. Kolem vidíme i kanystry na vodu.

Jesúsova manželka Irir odhrnuje plachtu a zve mě do jejich přístřešku. Říká, že podmínky jsou tu žalostné.

Igelitová střecha je děravá, takže dovnitř zatéká. Zmokly jim boty. Ona, manžel, jejich novorozenec i starší syn, všichni spí na zemi na prostěradlech. Trochu pomáhá karton z krabice, na povrchu leží deka a bundy a několik tašek.

Irir popisuje, že lidé vykonávají potřebu, kde se dá, takže to tu často zapáchá. Snaží se držet děti uvnitř, aby zase nechytili některou z nemocí, co tu kolují. Časté jsou prý průjmy. Ona má navíc problém se srdeční chlopní a hledá lékařskou pomoc.

Lidé z města občas donesou potraviny

Tábor se nachází přímo na břehu hraniční řeky Rio Grande, za ní, na americké straně, vykukuje mezi křovím a stromy mohutný hraniční plot. Tohle ležení vzniklo živelně na trávě, ale podle počtu lidí je možné ho považovat za svébytné malé město. Žije jich tu prý tři až pět tisíc. Naštěstí jsou tu aspoň nádrže s užitkovou vodou, které každý všední den doplňují. Ve vzduchu je neustále cítit spálenina, lidé si tu vaří na ohni.

Cristobal zrovna na pánvi usmažil vajíčka na mexický způsob – s rajčaty a kořením. Docela hezky to voní. Jeho pět dětí ve věku od tří do třinácti let mělo hlad a lidé z města a z místního kostela prý občas uprchlíkům darují nějaké potraviny, ze kterých se dá uvařit. Jiní zas přinesli hadry, kterými zateplil dětem přístřešek. Z domova v jižním Mexiku prý Cristobalovu rodinu vyhnali mafiáni. Vydírali ho, vybírali od něj výpalné, a když už neměl čím platit, chtěli unést jednu z jeho dcer.

Čekají na termín pohovoru

Ti šťastnější v tomto ležení už mají svůj termín pohovoru v kanceláři na americké hranici. Pedro Castaňeda zatím čeká. Pokud nepronikne do Spojených států oficiální cestou, zkusí to prý mimo hraniční přechody. Pět měsíců šel z Venezuely, v džungli přišel o všechno. Třikrát ho vyhostili z Mexika, pokaždé se vrátil. V Hondurasu si vydělal na náhradní mobil a na něm teď musí ve dne v noci kontrolovat, kdy se objeví nové termíny, a být připravený vyrazit.

Irir se svým novorozencem, druhým synem a s manželem tady čeká na termín už měsíc. Z Venezuely vyšli loni v září. „Je to celé jako noční můra,“ říká. S nadějí se ale dívá přes hraniční řeku Rio Grande a doufá, že Bůh její rodině pomůže.

O tom, jak těhotná překonala tisíce kilometrů, džungli a sedm státních hranic, víc poví ve čtvrtečním dílu seriálu.