Džunglí přes divokou řeku: Vytvořili jsme lidský řetěz, ale mnoho lidí to strhlo, zůstali tam chlapci i dívky

Irir Masotová byla v sedmém měsíci těhotenství, když se v zoufalé situaci vydala s manželem Jesúsem Hernandezem a synem Jonathanem na nebezpečnou cestu, která nakonec trvala víc než čtvrt roku. Jedna z prvních překážek při putování přes sedm zemí až k americké hranici je pro Venezuelany taky tou nejtěžší.

Po cestě jsme potkávali mrtvé

Džunglí Darién mezi Kolumbií a Panamou nevede žádná silnice, po zemi ji jde překonat jedině pěšky.

„Bylo to složité a tvrdé. Mnohokrát jsme tam riskovali. Já jsem byla těhotná a museli jsme překonávat řeky a hory. Mám vadu srdeční chlopně, takže jsem měla problémy dýchat. Trvalo nám to jedenáct dní. Neměli jsme co jíst. Pili jsme jen vodu z řeky. Všichni jsme tam taky onemocněli. Ztratili jsme všechno, zůstaly nám jen osobní dokumenty, říká Irir.“

„Viděli jsme během té cesty manžele, kteří zemřeli ve vzájemném objetí. Zřejmě hlady. Později jsme byli svědky toho, jak mámu pětiletého kluka strhla prudká řeka, pak ji do hlavy udeřil kámen a ona na místě zemřela. Manžel ji tam musel nechat a pokračovat s dítětem sám,“ přibližuje situaci Jesús.

Podobné historky z takzvané Darienské mezery, stokilometrového úseku divočiny v Panamské úžině, kudy nevede žádná silnice, mají všichni Venezuelané, se kterými se na mexickém břehu hraniční řeky Rio Grande, dávám do řeči.

Do Panamy bez ničeho

„Když jsem šel tou džunglí já, nastal jeden okamžik, kdy jsme jako skupina za deště překonávali řeku. Vytvořili jsme lidský řetěz, abychom se dostali na druhou stranu. Ale pršelo a proud byl velmi silný.

Mnoho lidí to strhlo a už jsme je neviděli, zůstali tam chlapci i dívky. Je to velmi nebezpečné. Já přežil, ale přišel jsem tam o všechny věci – oblečení, jídlo… do Panamy člověk dorazí bez ničeho,“ popisuje u svého stanu v uprchlickém ležení v Mexiku Pedro Castañeda.

Čtěte také

„Celníky zajímá jen vlastní profit.“ Tým dobrovolníků pomáhá uprchlíkům na mexických hranicích

O kus dál sedí se svou rodinou Jo Andre. Džunglí plnou jedovatých hadů, pavouků a kriminálních skupin prošel s manželkou Vanessou a dvanáctiletým i čtyřletým synem. Toho často nesl na ramenou. Podruhé už by prý tuto cestu nezvolil.

„Nebezpečné je to i kvůli kolumbijské guerille, která tam působí. My jsme v Kolumbii museli zaplatit tři sta dolarů na osobu. Z přírodních překážek jsou v Dariénu nejhorší řeky. Viděli jsme, jak se tam někteří lidi utopili,“ popisuje Jo.

„Druhá nejhorší část naší cesty byla Nikaragua. Tam si musíte dávat pozor na vládní složky i na mafii. Teď jsme ale šťastní, že jsme to dokázali. Už máme dokonce termín pohovoru na americké straně,“ uzavírá úlevně Jo Andre.

Čekáme tu mezi odpadky

Irir s manželem na tuto šanci stále čekají. Teď už ve čtyřech. Druhý syn Jesús, tedy Ježíš, se jim narodil loni na Štědrý den císařským řezem ve městě Tapachula na jihu Mexika.

Čtěte také

Uprchlické ležení na břehu Rio Grande: Všude je cítit spálenina a výkaly, do přístřešků z igelitu zatéká

„Cítím ale smutek a sklíčenost. Doufala jsem, že když dojdeme až sem, vpustí nás do Spojených států, kde budeme v bezpečí, a já se budu moct léčit se srdcem. Jenže kvůli nemoci, kterou jsem se nakazila cestou, jsem až do porodu musela zůstat v nemocnici v Tapachule, to nás zdrželo,“ popisuje Irir.

Mezitím zavedli tenhle systém, takže vstoupit na americkou stranu a žádat o azyl tam – to teď nejde. Čekáme tady mezi mouchami a odpadky, obě děti už z toho onemocněly, je to frustrující,“ přiznává Irir s novorozencem v náručí.

V příštím dílu seriálu uslyšíte příběh muže, který se z Venezuely až do Spojených států – s pomocí pašeráků a úplatků – nakonec dostal.