Učitelé v první linii
Stojí v první linii a jsou jedni z mála, kteří prokazatelně pomáhají Romům ve slovenských osadách. A ministerstvo školství je za to trestá tím, že jim nevytváří ani základní podmínky k práci. Řeč je o učitelích a učitelkách, kteří musejí učit na dvě směny a běžně končí až večer. Ve školách totiž není pro děti místo a nové budovy jsou v nedohlednu. Přitom všichni odborníci se shodují, že chudobu v romských ghettech může vyřešit jedině vzdělání. Typickým příkladem jsou Stráně pod Tatrami.
Škola stojí mezi vesnicí a osadou, takže to děti nemají pěšky daleko, slabé tři kilometry. V útrobách to hučí jak v úlu a pestře malovaná budova tak trochu včelín připomíná. Dokonce i materiálem, protože ji stavěli jako provizorium z dřevěných desek – před 30 lety.
„Na děti i na učitele připadá jen pár metrů čtverečních,“ říká ředitelka Olga Kučerová. „Sborovnu máme, na jednom místě se tlačí dva učitelé. Jedna směna se přetlačuje s tou druhou,“ popisuje. Paní ředitelka má výhodu. Využívá kancelář dvakrát dva metry.
Ostatní učitelé se tlačí jak sardinky, ale už přivykli. „Horší než stísněné prostory je odpolední vyučování, které je naprosto nevhodné,“ říká učitelka Lada Pitoňáková. „Odpoledne už člověk ztrácí výkonnost. I když je pozornost žáků oslabená, my je učit musíme,“ vysvětluje.
Odpolední vyučování funguje ve škole už několik let. Ani starosta Gustáv Bačo s tím ovšem nic neudělá. Všechny žádosti o granty shodili úředníci na ministerstvu školství a na ministerstvu pro výstavbu a regionální rozvoj ze stolu. Shodou okolností obě patřila Slovenské národní straně, a tak si starosta nedělá iluze o důvodech: „Ve škole není jediný gadžo. Takže možná kvůli tomu nám úřady nechtějí vyjít vstříc.“
Starosta Bačo je sám Rom, a tak dobře ví, jak důležité je pro děti z osady vzdělání. Ovšem do papundeklové školy bez tříd, bez židlí pro pedagogy, bez jakéhokoliv moderního zázemí se žádní zájemci o práci učitele nehrnou, připomíná ředitelka Kučerová. „Učitelé se nemají ani jak dostat autobusem do práce. Na druhou směnu musejí přijíždět v půl jedenácté a odjíždějí v pět,“ stěžuje si.
Kromě vyučování musejí učitelky v osadách zvládat desítky jiných problémů, o kterých nemají jejich kolegové jinde ani ponětí. Třeba že i děti školou povinné učí základním hygienickým a sociálním návykům. Učit číst a psát, to už jen taková třešnička na dortu.
Škola ve Stráních pod Tatrami není jediná, kam musejí učitelé chodit už několik let na odpolední vyučování a nemají si pořádně ani kde sednout. Takových škol je na východním Slovensku pár desítek a pro všechny je typické, že do nich chodí pouze Romové.
Ľubomír Smatana jako host zápisníku
Ľubomír Smatana, zpravodaj Českého rozhlasu na Slovensku a nově i spisovatel, vystoupil v zápisníku také jako host. Představil svoji novou knihu Jánošíci s těžkou hlavou aneb Mýty a realita Slovenska očima českého reportéra.
