Tudy prošla válka. Reportáže Martina Dorazína z míst, které válka změnila k nepoznání

Musíme připravit kryty a nanosit do nich zásoby trvanlivých potravin, vody a léků, plánovala před rokem obyvatelka Donbasu

Východní Ukrajina, část Donbasu, zažívá hrůzy války už od roku 2014. Konflikt s Ruskem se tam od té doby ani na chvíli nezastavil. Naopak se loni rozhořel s novou zničující silou. Rusko totiž formálně přijalo takzvanou Doněckou a Luhanskou lidovou republiku do své federace a dělá si nárok na celé území těchto oblastí včetně velkých měst jako jsou Kramatorsk a Slavjansk.

Nový podcast

Rok ve válce

Unikátní svědectví o konfliktu na Ukrajině. Čtyřdílné vyprávění, na jehož počátku byly telefonické hovory Jana Pokorného a Martina Dorazína.

Rok ve válce
Přehrát

Přenesme se o rok zpět v čase. Je polovina února roku 2022 a více než stotisícové město Slavjansk žije svými zimními radostmi i nepříjemnostmi.

Potkávám se zde s Irinou Stěpanovovou z městské veřejné rady, což je instituce, která pomáhá lidem v situacích, kdy to úřady nedovedou, nechtějí nebo nemohou. Loni jsem se Iriny ptal, jak je Slavjansk připravený na další válku a jestli už přinejmenším formují jednotky domobrany, protože zítra už může být pozdě.

Čtěte také

„Ptala jsem se známých v Charkově, když jsem tam zajela k lékaři. Získala jsem dojem, že žádné velké obavy nebo pocit nebezpečí nemají a přitom právě oni jsou bezprostředně ohroženi ze sousední ruské Belgorodské oblasti. Nebrali mě ale moc vážně a žijí si dále svým spokojeným životem. Mám zprávy, že v Kramatorsku, Mariupolu a Severodoněcku se už věci kolem domobrany daly do pohybu, ale o domobraně ve Slavjansku nevím zhola nic. Bavím se zde s mnoha lidmi a určitě bych něco zaslechla,“ vyprávěla Irina.

S odstupem jednoho roku mě fascinuje, jak prorocky dokázala odhadnout rozměr blížící se katastrofy a její směry, včetně měst, která poznamenala nejvíce. Věděla také to, co budou civilisté v první řadě potřebovat.

„Podle mého názoru musíme připravit kryty, uklidit je a nanosit do nich zásoby trvanlivých potravin, vody a léků. Měli bychom je vybavit svíčkami a generátory, tím vším se má zabývat vojenská rada každého města, ale nic takového u nás není, ba ani civilní obrana nefunguje. A pak je tu ještě otázka spojení, které vypadne, nebo jej vypnou. Musíme vědět, jak si budeme počínat bez mobilů, popisovala dále Irina.

Hra, která se vymkla kontrole?

Při první ruské okupaci na jaře 2014 ve Slavjansku ještě fungovaly pevné linky a lidé se mohli navzájem dovolat. Od té doby je ale hodně lidí odhlásilo, protože jim stačí mobily. „Satelitní telefon tady nemá nikdo, koho znám,“ povzdechla si loni v únoru Irina. Nejvíce ji ale trápilo, že úřady nepřipravily žádné evakuační plány a veškerá tíha opět zůstala na dobrovolnících, jako je ona.

Čtěte také

„Dejme tomu, že vyčkáváme a sedíme v krytu. Kdo nás odtud odveze a kam? Budeme tu mít nemocné, ležící pacienty nebo lidi na vozíku... V roce 2014 jim pomohli jen dobrovolníci,“ dodává.

Irina Stěpanovová si loni v únoru, kdy jsme tento rozhovor natáčeli, nebyla jistá, jestli při prvním ruském vpádu v roce 2014 nešlo o nějakou připravenou hru, která se komusi vymkla kontrole.

„Jak se to celé mohlo stát? Proč jsme jako ministra obrany měli občana Ruska? Proč se neustále snižovaly početní stavy vojsk a armádu odsunuli někam na třetí až pátou kolej? Byli jsme psychologicky absolutně nepřipravení na to, že nám ze strany Ruska hrozí smrtelné nebezpečí. Otázkou je, jestli jsme připraveni teď,“ uzavírá Irina.

Na poslední otázku už po roce odpověď známe a doufám, že dostaneme odpovědi i na ty předchozí.

autoři: Martin Dorazín , ula
Spustit audio