Tripolis slaví, ale stále se zbraněmi v rukou
V libyjském Tripolisu stále neteče voda, dvoumiliónové velkoměsto zápasí s výpadky elektřiny. Nálada v ulicích je však den ode dne lepší. Jak vlastně vypadá každodenní život obyvatel Tripolisu v posledních dnech?
V každé tripoliské čtvrti odněkud vyvěrá voda – z trubky nebo z nějakého kohoutku, kolem kterého se shromažďují lidé a odnášejí si ji v barelech, nejrůznějších nádobách nebo plastikových lahvích. Větší část Tripolisu totiž stále ještě zůstává bez dodávek vody. Jídlo se dá koupit, i když je trochu dražší.
Horší situace však stále panuje v tripoliských nemocnicích, kde chybí léky i zdravotnický personál a lidé tam zbytečně umírají. Místní lidé teď toho nemají mnoho na práci, a tak se scházejí a čekají, co bude dál. Sedí v bývalých dílnách, obchodech a kavárnách, které se proměnily v jakési kluby přátel.
Jedním z místních starousedlíků je i pan Ibrahím. Je mu asi osmdesát let a pamatuje ještě krále Idrise: „Tehdy tady byl ráj na zemi pro všechny. Pak přišel velký zloděj Kaddáfí a obral nás o všechno. Doslova nám vytahal peníze z kapes. Nesmíte mu nic věřit, je to velký lhář. Je jako Hitler.“
Někteří lidé v Tripolisu se mnou mluvit nechtějí, protože se bojí. Jiní naopak povídají až moc. Ti buď patřili k protivníkům Kaddáfího režimu, nebo žili nějakou dobu na Západě.
Hned vedle starého Ibrahíma žije pan Salahedín. V roce 2007 se vrátil z ciziny. Pracoval v Německu a nakonec se usadil ve Finsku. Tam prý však byla zima a tma, a tak se vrátil domů. „Toto je mé město. Tady jsem se narodil a tady žiju. Už se odsud nehnu. Mimo Libyi jsem byl 22 let. Mluvím čtyřmi jazyky – finsky, německy, italsky a anglicky,“ říká.
Nehledě na všechny současné problémy je pan Salahedín velmi spokojený. „Cítím se velmi dobře. Všichni jsme strašně šťastní, že je Kaddáfí pryč,“ ujišťuje mě muž, který si velmi rád povídá s cizinci, zvláště s novináři.
„Dřív jsme se západními novináři nesměli promluvit. Jsme velmi rádi, že jste tady, protože ukážete lidem ve své zemi, jaká je libyjská realita a co si lidé myslí. Já jsem byl na roztrhání. Na náměstí Mučedníků jsem rozdával rozhovory napravo i nalevo. Pořád se mě na něco ptali,“ popisuje.
Libyjská revoluce pana Salahedína trochu zaskočila: „Máme dobré lidi. A Kaddáfí je nazýval krysami. Zvlášť naše mládež je úžasná. Všechny nás překvapila. Mysleli jsme si, že ji kromě oblečení nebo telefonů nic nezajímá. Teprve když mladí provedli revoluci, ukázalo se, jakou generaci vlastně máme.“
Už z dálky se z ulic u náměstí Mučedníků, bývalého Zeleného náměstí, ozývají zvuky, které signalizují, že se tady opravdu slaví. Na náměstí stojí jako jeřáby obrovské ocelové konstrukce, po kterých šplhají mladíci a vyvěšují na ně vlajky. Ze shora pak zpívají a radují se.
Na náměstí už jsou také prodavači cukrové vaty a popcornu, najdete tu i trampolíny pro malé děti. Lidé si prohlížejí vojenskou techniku – slavné závěsné kanóny upevněné na střechy dodávek a pick-upů. Modlitební koberce jsou srolovány a odpočívají v koutě pod palmami.
Tam jsou umístěny také stany červeného půlměsíce, kdyby se někomu něco přihodilo. Okolo celého náměstí Mučedníků jsou rozmístěny ozbrojené hlídky. Je to důležité bezpečnostní opatření. Kaddáfího lidé jsou stále v Tripolisu a stále mohou provést sabotáž nebo teroristický útok.
