Trenér Beránek: Jako trenér i hráč nesnáším prohru i v tréninku. Potřebuji kolem sebe vítězné typy

Míro, co je momentálně tvojí náplní práce?

Pracuji na fotbalovém svazu jako šéf reprezentací mládeže od 15 do 20 let. Mám pod sebou sedm trenérů a sedm týmů a snažím se toho vidět, co nejvíce. Jsme ve spojení a svoji pozici beru tak, jako že jsem starší kamarád, který má zkušenosti a chce se o ně podělit. Zároveň mi jeden můj bývalý trenér řekl ať zůstanu služebníkem fotbalu, tak o to se snažím. Chceme být zásobárnou kvalitních hráčů, kteří se dostanou až do A-týmu. Musíme vychovat novou úspěšnou generaci. Hlavní tým totiž už dlouho čeká na úspěch, i když třeba čtvrtfinále mistrovství Evropy už považuji za úspěch.

Dostaneš se na přímo k mladým klukům, kteří v těch výběrech hrají?

Snažím se být na reprezentačních srazech a mezistátních utkáních s nimi. Jsem na tréninku, při přípravě, na zápasech na tribuně. Plno hráčů znám ne podle jmen, ale podle přezdívek.

Jak komunikace mezi tebou a jednotlivými hráči probíhá?

Se všemi hráči si během reprezentačního srazu nestihnu popovídat. Stane se občas, že mají žlutou nebo červenou kartu, jdou na tribunu, takže tam si povídáme víc. Nebo zranění hráči. Když je některý hráč zasmušilý, tak se s trenéry domluvíme, kdo za ním půjde a promluví s ním. 

Čtěte také

Fotbalový trenér Ivan Hašek: Podepsat smlouvu jen na pět měsíců v Al-Hilal byla největší chyba. Je to top organizace

Trenéři musí mít vystudovanou psychologii?

No spíše tam máme plno vysokoškoláků, kteří mají takové pedagogické vzdělání a třeba k tomu studovali ještě koučink, takže to mají zvládnuté. Pak jsou tam zkušení trenéři jako Jan Suchopárek, Radek Bejbl, kteří využívají fotbalových zkušeností. Vždy se snažíme najít cestu, aby to bylo nejlepší. 

Věk mezi 15 až 20 lety je hodně složitý, dá se tam toho hodně pokazit nebo ne?

Kluci jsou v jednom týmu a stane se, že za sedm let jeden z nich je v reprezentaci a ten druhý hraje divizi. Takové rozdíly mezi nimi v pozdějším věku budou. Jejich ctižádost je vysoká, u rodičů možná ještě větší. Je potřeba to držet v nějaké míře, aby to ty kluky bavilo. Na úrovni reprezentace už je to ale takové, že pokud kluci přijdou na první sraz v patnácti, šestnácti letech, tak jsou vždy nervózní. 

Zaměřme se na tvoji hráčskou kariéru. Jak to probíhalo?

Pocházím z Votic, kde jsem hrál jako dorostenec za A-tým, pak jsem putoval na vojnu do Jindřichova Hradce a následoval přesun do Pelhřimova, s kterým jsme postoupili do třetí ligy. Další štací byla Škoda Plzeň, po roce jsem se v sedmadvaceti letech dostal do Slavie. V zahraničí jsem hrál čtyři roky v rakouském Gmündu. Pak už jsem velmi rychle přestoupil do role asistenta trenéra ve Slavii, následně jako hlavní a rozjela se trenérská kariéra. 

Kdy jsi začal o trenérské práci uvažovat naplno?

Velmi brzy. Už jako kluk jsem byl typ, že jsem chtěl za každou cenu vyhrát. Když jsem nevyhrál do deseti, tak se prodlužovalo do dvanácti. Jednou za tři roky se prodlužovalo do patnácti, to už jsem vyhrál (smích). Kdo je nejsoutěživější, tak to dotáhne nejdál. Skromnost je blbost, jak říká jeden můj kamarád. V devatenácti letech jsem se přihlásil na první kurz, v pětadvaceti letech na druhej a když mě pak nechtěl trenér Pospíchal uvolnit na tehdejší dvojku, tak jsem se naštval a šel studovat FTVS. Udělal jsem si Magistra a s tím i trenérství. 

Čtěte také

Fotbalový kouč Lavička: V týmu jsem vždy sázel na charakter člověka. Z trenérů mě nejvíc ovlivnil Ježek

Vedl tě instinkt k tomu, že skončíš jako trenér?

Instinkt a asi i to, že jsem to měl hodně rád. Do šestadvaceti let jsem se neživil fotbalem. Byl jsem stavbyvedoucí a fotbal jsem dělal po zaměstnání. I s malými dětmi jsem měl den hodně naplněný, nebylo to jednoduché, ale i díky manželce jsem to vše zvládl. Ona se starala o děti a já se mohl soustředit na fotbal. 

Jaké typy spoluhráčů jsi měl rád?

Měl jsem rád hráče, kteří na hřišti nechali všechno. Nesnášel jsem porážku ani v tréninku, takže mně byli blízcí fotbalisté, kteří chtěli vyhrát za každou cenu. Moc jsem nemusel hráče, kterým bylo jedno, jak to dopadne. To mi vadilo. I pak z pohledu trenéra jsem se snažil nutit svěřence hrát na vítězný gól, abych je viděl, jak se chovají na vrcholu emocí. Dřív jsme na sebe byli víc kritičtější. 

Jako trenér jsi neměnil přístup a stále jsi se zaměřoval na hráče s vítěznou mentalitou?

Na začátku jsem měl krédo: chtít vyhrávat, chovat se ke svým hráčům slušně a docílit toho, aby se hráči pod mým vedením zlepšovali. To pro mě bylo hodně důležité. 

Štace v Kazachstánu

Odskočíme do Kazachstánu, co mi k tomu řekneš?

Zajímavá a bohatá země. Dostal jsem se tam v lednu 2011, kdy mi pomohl kamarád Honza Říčka, který měl vazby v CSKA Moskva a tam se to nějak propojilo. Dali mi nejdřív nabídku na jeden rok, pak jsem to prodloužil. Přišla do toho i Astana, takže to bylo najedou na tři roky a bylo toho hodně. Byla to velká zkušenost.

Fotbalisté Astany tvořili velkou část reprezentace, že?

V roce 2012 jsem tam viděl, že kondiční trenér má enormní množství prostoru. Po sedmém kole to odnes hlavní trenér, který to přestal kontrolovat. Jinak je tam dlouho zima, hodně zápasů se hraje na umělé trávě, ale zároveň jsme spoustu času strávili v Turecku na soustředěních. Zajímavé byly i kvalifikace, když jsme s Kazachstánem přijeli do Kaiserslauternu nebo Norimberku, kde je padesát tisíc diváků. 

Jak jsou na tom Kazaši fotbalově?

No, přitáhli tam hodně hráčů nejen z Evropy, od kterých se učí a zlepšují. Dlouhodobým problémem je to, že země je obrovská. V létě když má mezi sebou mládež turnaj, tak ho uspořádají v jednom místě a jedou tam třeba 36 hodin vlakem. Oni se nestřetávají týden, co týden, jako jsme zvyklí z Evropy. Jiné to je v Almaty, kde jsou dva miliony lidí a víc klubů. Celkově ale mají mladí fotbalisté málo prostoru, aby se ukázali, protože jim chybí konkurence ve formě těžkých utkání. Vzdálenosti, které se tam letecky zdolávají, tak jsou obrovské. Když jsem letěl domů, tak ještě po čtyřech hodinách, jsem byl pořád na území Kazachstánu. 

Jsou v Kazachstánu bojovníci?

Jih je hodně kazašský, na severu už bylo více ruské národnosti. Historie a geny se tam nezapřou, jsou to bojovníci. Vždyť se dařilo v boxu, s koňmi jako kočovníci.. Sbírám dresy a vzal jsem si toho jednoho nejmenšího Kazacha a to bylo jako pro žáčky. Hráči jsou menší vzrůstem, ale obrovsky hbití a dynamičtí. 

Stýskalo se ti po rodině, když jsi byl tři roky v Kazachstánu?

No, když jsem byl u reprezentace, tak jsem třeba na čtrnáct dní odjel a dalo se to.

Když se podíváme na českou ligu, tak mám radost, že už je bitva o titul zase po delší době o dvou pražských „S“. Jak to vidíš ty?

Mám radost z toho, že když jsem viděl derby, tak to byla na české poměry oslava fotbalu. Byl bych moc rád, kdyby tento trend u nás pokračoval. Největší radost mám, že se plní stadiony. Fotbal se dělá hlavně pro lidi. 

Těší tě, že už Plzeň trošku ustupuje z pozic, kdy se bojuje o titul?

Hrál jsem za Plzeň a Slavii, ale přál bych si, aby o titul hrálo ještě víc klubů. Je jasné, že derby zůstane jako hlavní zápas. Sparta a Slavia jsou vlajkové lodě českého fotbalu a věřím, že ještě dlouho budou. Všichni, včetně novinářů, by měli přispívat k tomu, že fotbal je produkt. Nejbohatší soutěží je Premier League, točí se tam nejvíc peněz. Přitom si to v mých očích zachovává to, že je to bašta. Pouštím si jí dost často.

Máš v Premier League oblíbený tým?

West Ham sleduji, protože tam hrají čeští kluci. Měl jsem rád Chelsea, když tam působil Petr Čech, protože jsem se i na jeho fotbalové výchově podílel. Teď mám rád Manchester City, protože můj kamarád Honza Říčka tam dělá skauta. V určitě době mě bavila hra Liverpoolu, stejně tak jako Arsenalu.  Nemám vyloženě svého favorita, ale z pohledu trenéra mě spíše zajímá to, jakým fotbalem se týmy prosazují. 

Sportují tvoje dcery?

Mladší dělala balet, ale když viděla, že nebude primabalerína, tak od toho utekla. Obě dvě rodiny žijou aktivním životem a vedou děti k pohybu a zdravému životnímu stylu, což je hlavní.

Talkshow Na place každou středu na Radiožurnálu Sport|foto:Aleš Vavřík